„Vytáhla mě na zahajovací den. Do muzea. Tedy na výstavu. Mučeni, mučeni, mučeni, mučeni! Není to horké. Žádné horké! V Treťjakovské galerii byl alespoň mišuška! A na této vernisáži – jeden minerální. A sýr. A byl úplně ohnutý!” (Arkady Raikin, „V řeckém sále“)
Slovo „vernisáž“ je pro většinu z nás neodmyslitelně spojeno se stejnojmennou písní: „Na vernisáži jsem tě jednou náhodou potkal. “ a podobně. Příběh malého romantického dobrodružství, které se dotkne duše. A takové kulturní slovo „vernisáž“ – to vás fascinuje, naladí na něco neobvyklého, že? A je pravda, že postavy v písni rotují mezi obrazy, studují je, ale nenacházejí tam to, co chtěli vidět.
Proč najednou taková, dalo by se říci, umělecká atmosféra? Ano, protože vernisáž je slavnostní zahájení výstavy obrazů. A rozdávají se do ní pozvánky, scházejí se tam umělci, kritici, tisk, televize, fotoreportéři – všichni, kdo umí inteligentně mluvit o exponátech, kdo umí dělat reklamu, zadávat zakázky umělcům, kteří mohou takovou výstavu v budoucnu financovat.
Nechybí samozřejmě ani rodina a přátelé, protože vernisáž výstavy je poměrně významnou událostí v životě každého umělce. I ctihodný a vyznamenaný, držitel titulů a vyznamenání.
Historie mlčí o tom, kdo jako první provedl tento druh zobrazení. S největší pravděpodobností to byl milovník umění, který se chtěl pochlubit svou sbírkou. Nejprve byla diváky jeho rodina, poté jeho blízký okruh známých a postupem času (zřejmě s rostoucí touhou prospět svým poddaným) i pouzí smrtelníci.
Výstavy dnes potřebují především umělci, kteří chtějí peníze a slávu. A abyste získali slávu a peníze, musíte prodat. A abyste mohli prodávat, musíte svá díla někde ukázat.
Výstavy potřebují milovníci umění, kteří chtějí (a mohou) ozdobit svůj život (nebo doplnit své sbírky). Výstavy jsou pro ně seznámením s novými díly známých umělců (slovem „umělec“ se v tomto případě rozumí sochař, grafik, malíř) as novými umělci.
A konečně, výstavy potřebuje masa lidí, kteří nemají velké možnosti, ale milují krásu.
Můžeme hovořit o výchovné roli výstav, o výchově uměleckého vkusu, o výchovné funkci výstavní práce – to vše se odehrává.
Uspořádání výstavy zahrnuje několik aspektů. První místo. Můžete uspořádat výstavu pod širým nebem (to se dělá například pro sochy). Ale pokud se jedná o výstavu umění, musíte si být jisti, že nebudou žádné srážky. Výstavy pod širým nebem samozřejmě trvají jen jeden den – expozice se mění, protože exponáty z takových výstav se prodávají.
Může se jednat o soukromou galerii, která vystavuje práce jednoho umělce nebo skupiny umělců. Mohla by to být státní galerie, v jejíchž skladištích jsou uloženy a pravidelně vystavovány exponáty.
Nejméně pracovně náročná výstava je pod širým nebem. Pokud se jedná o výstavu volných umělců (jako např. na Arbatu nebo Montmartru), nenajdete tam žádné vysvětlení* ani popisky**. Výstava*** přirozeně vzniká spontánně.
K tomu musíme ještě dodat, že exponáty musí být pojištěny proti všem možným potížím (oheň, voda, zloději) a výstavní síň musí být náležitě chráněna (například před těmi, kteří rádi snášejí sleď na Apollonova ramena).
Nepostradatelným prvkem moderních výstav je katalog, který reprodukuje díla všech účastníků výstavy (nemusí to však být všechna vystavená díla jednoho autora), poskytuje stručné informace o autorech a názvy exponátů.
A to je to, co mnoho lidí zajímá: kdo to všechno platí? Je potřeba si pronajmout místnost, vyzdobit ji a umístit exponáty, nafotit exponáty a vydat katalog, výstavu rozebrat a vrátit sál do původního stavu. To vše, chápete, stojí peníze. A pojištění, to si také musíte zaplatit.
Může se stát, že umělecká galerie, kterou provozuje samospráva, dostane za úkol uspořádat výstavu se zapojením nových lidí na náklady městského rozpočtu. Může to být trochu jinak: administrativa nerozděluje všechny peníze, část nákladů padá na bedra umělců.
Ve většině případů při pořádání výstav hradí vystavovatel (vystavovatelem je účastník vystupující jako autor díla nebo jako jeho vlastník) jak prostory, tak i zařazení svého díla do katalogu. Náklady jsou znatelné, ale umělci na to jdou, aby získali posudek. A nejen a ne tolik veřejnosti – názor jejich kolegů je pro ni velmi důležitý. Takovou příležitostí je téměř každá výstava. A každý se ho snaží využít. Umělec přirozeně vybírá k zobrazení to, co mu šlo nejlépe, což přesněji odráží jeho tvůrčí krédo.
Výstava tedy skončila, část exponátů byla prodána, část vrácena majitelům. Média reagovala publikacemi, každý vystavovatel obdržel účastnický diplom, katalog, ve kterém byla reprodukována nejen jeho práce, ale i portrét. Poté dostává umělec trochu jiný status (zvláště pokud se jedná o jeho první výstavu a první katalog). Obrazy už nenosí z galerie do galerie: v rukou má katalog, složku s výstřižky z novin, papír s adresami článků na internetu, které zmiňují jeho jméno, a dokonce mají fotky jeho obrazů.
A může se velmi dobře stát, že pro umělce je tato konkrétní výstava novým krokem ve zlepšení, novým průlomem k výšinám kreativity a nakonec k životní úrovni, které by chtěl dosáhnout.
*”Výklad – v praxi uměleckých výstav – krátký text představující diváky:
– s charakterem výstavy v sále;
— s obsahem, ikonografií, historií vystavených děl;
— s biografií a tvůrčím obrazem prezentovaného umělce.“
**”Etiketa – v praxi uměleckých výstav – podpisy umístěné pod nebo vedle exponátů. Typicky štítek obsahuje:
— příjmení, jméno a rok narození autora;
– název díla a jeho částí;
— materiál a rok provedení díla; může být navíc uvedeno
vlastníka díla, jeho cenu
V muzeích jsou do označování vnášeny i prvky vysvětlení.“
***”Výstava – ve výtvarném umění – principy a pořadí umístění uměleckých děl vystavených k prohlížení.
Výstava zahrnuje:
— vědecké zdůvodnění, systematická klasifikace a pořadí prezentace exponátů;
— dostupnost exponátů pro prohlížení a studium;
— optimální osvětlení;
— ochrana a dodržování norem ochrany.“
V prosinci 2009 je v Tel Avivu plánována výstava věnovaná stému výročí města: „Umělci malují Tel Aviv“. K účasti jsou zváni umělci ze všech zemí. Organizátoři to plánují takto: umělci budou čerpat město ze života, fotografové tento proces natočí a kameramani natočí umělce i fotografy.
Samozřejmě, že po nějaké době, na konci plenéru, budou všechny obrazy vystaveny veřejnosti. Na vernisáži je také plánováno předvedení Tel Avivu ve stylu „Body Art“ (náčrty takových živých maleb se již vytvářejí).
Někteří lidé se vyhýbají současnému umění a pokřižují se, utíkají z výstav, jiní si nedokážou představit svůj život bez silného proudu inovací, originality a aktuálních palčivých problémů, které umělci 21. století zprostředkovávají. Rozhodli jsme se to zjistit od těch, kteří “zamilovaný do současného umění”, proč chodí na výstavy současného umění, aby ten, kdo to nechápe a nepřijímá, objevil nový úhel pohledu na neobvyklé.
Zveřejňujeme vybrané, nejzajímavější odpovědi podle redakce 365mag.ru.
Michail Felzing, fotograf:
Často tam jezdím rozšířit hranice vnímání. Vstoupit do zóny neznáma, do čistě „smyslové“ zóny. Kde neexistují hranice a konvence, jen emoce, které je třeba cítit. Existuje kniha o Zaha Hadid, úžasné architektce, která má zjevně otevřený nějaký komunikační kanál s vesmírem. Jmenuje se “Nahlédnout do propasti.” To je podle mě velmi přesná fráze, která popisuje, co člověk prožívá při tvorbě předmětu moderního umění. “Nahlížet do Propasti.” To je to, pro co jdu.
Nadezhda Budoragina, copywriter ve společnosti Bookmate:
Některé výstavy umí „mluvit“. Nemůžu říct, že se mi líbí úplně všechny trendy, trendy, instalace atd., ale rozhodně jsou zajímavé věci, ze kterých cítíte umělce a jeho nápad. Rád pracuji s moderními materiály, využívám určité prvky popkultury v nových žánrech, které zcela mění postoj k této kultuře, snažím se pracovat s konceptem a myšlenkou věci, využívám negativního prostoru k vyjádření určitých pocitů. To vše chodím vidět na výstavy.
Olga Sukhareva, umělec:
Líbí se mi, že moderní umění nemá prakticky žádné hranice, umělci se dnes dokážou vyjádřit pomocí jakýchkoli materiálů a prostředků, které dříve neexistovaly. To je odrazem „teď“, toho, co je ve vzduchu, ale zároveň je tu možnost podívat se na to z jiného úhlu. Současnému umění navíc není třeba rozumět, prostě ho cítíte, buď se vám líbí, nebo ne.
Anna Kopylova, PR manažerka galerie Anna Nova:
Moc se mi líbilo, jak se o současném umění psalo v článku na The Artnewspaper Russia o sympoziu o současném umění, které se konalo v Nižním Novgorodu:
„Obor kultury, jakým je současné umění, je nezbytný pro výchovu „komplexních lidí“, rozvoj společnosti a ekonomiky. Kulturolog Kirill Razlogov rozdělil veškerou kulturu do tří proudů: „masová kultura, mainstream a to, čemu se říká současné umění“. Relevantní je podle něj velmi úzká vrstva, ale právě tito „chuligáni“ slouží rozvoji společnosti a nutí je hledat něco nového.“
S těmito slovy plně souhlasím. Současné umění je pro mě silným impulsem, podnětem k rozvoji a posunu vpřed. Současné umělce považuji za nejprogresivnější, duchovně, emocionálně a kulturně nejvyspělejší kategorii lidí. To, co dělají, jejich kreativita, vás nutí přemýšlet; není to jen překreslování, kopírování světa kolem nich, je to odraz jejich pohledu na svět, na jednotlivé události a problémy. Je důležité si toto „poselství“ přečíst, předat ho skrze sebe a tím duchovně růst, získat nové zkušenosti, nové poznatky.
Světlana Nikolaenko, režisérka:
Chodím na výstavy, abych pochopil moderní kontext. Umění je podle mě odrazem společnosti a jejích problémů. Co znepokojuje masy, zjevné či skryté, se stává předmětem úvah umělců a kurátorů. Přesně tak je tomu v celých dějinách umění. Pokud tedy pochopíte, jak se to stalo a jak na to umělecké prostředí reagovalo, můžete vysledovat podobné, ale ne totožné, algoritmy. Pochopením tohoto algoritmu a procesu lépe porozumíte světu, ve kterém žijete. Je zde možnost vidět více neviditelných procesů, které se vyskytují v myslích, někdy i nevědomě.
Proto je to pro mě jak pokus o pochopení moderny obecně (srovnáním s minulostí v některých ohledech), tak i pokus o pochopení některých konkrétních problémů, které umělec nastoluje – stimulovat můj mozek a určit svou pozici a postoj. A to je samozřejmě užitečné pro pochopení vývoje umění obecně: to znamená, že už to není hledání nových forem, jako tomu bylo ve 20. století, je to složitý proces zvykání si a přijímání těchto formuláře diváka atd.
Fedor Durnev, marketingový ředitel (kreativní prostor) Yarky Hostel & Space
Výstavy současného umění jsou pro mě na jedné straně rozšiřováním obzorů, poznání a seberozvoje, rozšiřováním hranic zrakového vnímání, seznamováním se s novými věcmi a na druhé straně do jisté míry příjemným dodatek k práci. Přesto pracuji na projektu úzce souvisejícím se současným uměním.
Oleg Weiss, tvůrce a výzkumník sociokulturních projektů:
Současné umění je jakousi kolektivní reflexí aktuálních událostí, procesů a myšlenek. Výstava současného umění je v tomto smyslu souborem článků, které obsahují výsledky takové reflexe. Návštěva výstavy je proto pro mě jako poznávání toho, jak ostatní chápou současnou realitu.
Elizaveta Matveeva, umělecká kritička a kurátorka galerie Luda, Petrohrad:
Chodím na výstavy, protože pracuji v oblasti současného umění, sám je kurátoruji v galerii Luda a na dalších místech, píšu kritické články a recenze. Můj prvořadý profesní zájem je proto, že je nemožné být relevantní, pokud si nejste vědomi souvislostí, probíhajících procesů, účastníků, problémů. Ale i to je pro mě životní nutnost! Nedokážu si představit svůj život bez umění, a jak řekli Gilbert a George: „Být kolem současného umění je vše, co požadujeme“!
Elena Karneeva, PR ředitelka moskevského vojenského okruhu Manege:
Zpočátku jsem v dílech moderních autorů ničemu nerozuměl: někdy mě šokovaly, jindy odpuzovaly. Postupem času jsem si ale uvědomil, že potřebuji číst anotace k projektům, vydání, podpisy k dílům a mluvit s umělcem na vernisážích. Pak je vše jasné, logické, zajímavé a pochopíte, co chtěl autor říci. Současné umění je nedílnou součástí kultury. Pokud chcete získat estetické potěšení, obraťte se na klasiku. Pokud chcete přemýšlet, analyzovat, fantazírovat, uvažovat, pak jděte na výstavy současného umění.
Text: Jekatěrina Frolová
