Obyvatelé Dálného východu a severu dlouho cestovali na psech, psi také pomáhali lidem přepravovat zboží. Jedli také psy, vyráběli oblečení ze psích kůží a obětovali své „čtyřnohé přátele“.
Moderní lidé se samozřejmě obejdou bez obětí, ale my se neobejdeme bez psů. Sáňkařské týmy na Severu stále nejsou luxusem, ale dopravním prostředkem, účastní se soutěží a jsou nepostradatelné na expedicích. Řada objevů by byla nemožná bez přímé účasti čtyřnohých pomocníků.
Byli první.
Jižní a severní pól Země dobyl člověk spolu se saňovými psy. Cestovatel Robert Edwin Peary na začátku dvacátého století, v roce 1909, dosáhl severního pólu zeměkoule se psím spřežením. 250 psů spolu s lidmi vydrželo všechny útrapy této skutečně hrdinské výpravy. Krátce nato, v polovině roku 1911, dokázal Roald Amundsen dobýt opačný jižní pól Země. Expedice v celkovém počtu pěti lidí začala svou cestu na 4 saních, které byly zapřaženy do 52 severských saňových psů. Všech pět lidí a pouze jedenáct psů se vrátilo zpět, zbytek zvířat obětoval člověk jako oběť své vlastní zvědavosti. Toto jsou jen ty nejznámější případy lidstvu. Mnoho saňových psů i dnes slouží lidem v těch nejdrsnějších podmínkách, kdy mrazem praská i ocel a zamrzá i topný olej v nádržích.
Sibiřský husky.
Toto plemeno je snad nejznámější mezi plemeny saňových psů. Malý počet týmů psích spřežení byl převzat z Čukotky a Kolymy během éry zlaté horečky. Ve třicátých letech minulého století zaregistroval American Kennel Club plemeno – sibiřský husky. Kdo mohl vědět, že tito psi dokážou dobýt celý svět. Ve čtyřicátých letech, před začátkem druhé světové války, se do Alp začali dovážet psi. Psí spřežení přepravovalo poštu, léky a vojenské potřeby pro alpské střelecké jednotky. Sibiřští husky se dnes vyskytují v mnoha zemích světa – v Austrálii, dokonce i v Číně a Argentině, v zemích Jižní Afriky a na Novém Zélandu. Od konce 80. let se husky začal objevovat v ruské vlasti.
V USA, ve městě New York a ve městě Nome na Aljašce dokonce postavili pomník psovi plemene sibiřský husky: slavnému psovi jménem Bolto (Balt). Balt byl vedoucím psího spřežení, které během epidemie záškrtu v zimě 1925 dopravilo do města Nome speciální sérum proti záškrtu a psi tak zachránili životy mnoha nemocným dětem. I v Japonsku jsou pomníky saňových psů – lidé tam dodnes uctívají památku patnácti psů, které se nepodařilo vyvést z ledové Antarktidy.
Sport psích spřežení.
Sport psích spřežení – pokud zabrousíte hlouběji do historie staletí – je už dávno ruský. A plemeno Husky je naše, z Čukotky, a mezi severskými národy patřily psí dostihy k oblíbeným národním podívaným již od pradávna. Skutečně velkým sportem se však v zahraničí staly husky dog race. Federace závodů psích spřežení byly vytvořeny ve více než třiceti zemích světa. Samotné soutěže se konají i v místech, kde není sníh vůbec nebo je ho málo: psí spřežení v tomto případě táhne speciální vozík na kolečkách.
Na prvním místě jsou samozřejmě stále zimní závody. Skládají se ze tří hlavních disciplín: samotné závodění spřežení nebo soutěže na speciálních saních (nebo saních), ve kterých je zapřaženo několik psů, pod kontrolou atleta (mushera); závodní puloks (malé saně zapřažené od jednoho do tří psů, za nimiž následuje lyžař přivázaný k těmto saním pomocí speciálního tažného lana); ski joring je pohyb lyžaře za jedním (dvěma nebo třemi) psy, ke kterým je přivázán opět pomocí speciálního tažného lana. Nejznámějším závodem na světě je Iditarod Trail neboli „Iditarod“ na Aljašce. Tento závod má délku téměř dva tisíce kilometrů. Koná se na památku již zmíněného psího kousku, kdy spřežení přivážející do města sérum zachránilo nemocné děti před krutou epidemií záškrtu. Šedesát až sedmdesát psích spřežení se nyní v březnu pohybuje po stejné silnici – do města Noma, které se nachází téměř na břehu Beringova průlivu. Tyto soutěže trvají téměř dva týdny. Novodobé účastníky, na rozdíl od historicky slavných psích spřežení, potkávají veterináři na kontrolních stanovištích, na mushery čekají termosky s teplým čajem a polévkou a po celé délce trasy shazují potravu vrtulníky.
Zatímco Iditarod je považován za nejdelší závod, Yukon Quest je považován za nejtěžší. Koná se samozřejmě na Yukonu. Jeho délka je o něco více než jeden a půl tisíce kilometrů, trasa závodu prochází územími známých zlatých dolů dvacátého století. Pak spolu tyto doly komunikovaly v zimě jen pomocí psích spřežení. Mráz až -40 stupňů, hluboký sníh, strmé průsmyky, humna, těžké saně. Bílé ticho je snem fanoušků spisovatele Jacka Londona. Psi přicházejí o tlapky a musheři dostávají omrzliny. Mimochodem, aby se zabránilo zranění psích tlapek, závodníci jim nasadili speciální boty. Během závodu spotřebuje každý tým až 1 kusů. takové neobvyklé boty. Nemusíte si myslet, že psi a řidiči nedělají nic jiného, než že celou cestu trpí. Sáňkovaní psi rádi běhají. Aljašští a sibiřští a husky, kamčatští saňoví psi – byli vyšlechtěni přesně k tomu, aby se pohybovali, běhali – více, dále, rychleji. Tato zvířata žijí 500-20 let, jejich pracovní vlastnosti zůstávají 25-10 let. V očekávání startu husky obvykle zpívají svou psí píseň do běhu. Právě s touto písní startují z parkoviště. Abyste je dohnali a předběhli a jen běželi, vpřed a vpřed, slyšeli hvízdání větru v uších a cítili studený dech ledové pláně. Mají to v krvi.
Plemeno spřežení poprvé přivezl do města Jekatěrinburg slavný cestovatel Vladimir Rykshin. Má za sebou již několik výletů se saňovými psy. Elbrus, Communism Peak a Lenin Peak (u posledních dvou výstupů je zapsán v Guinessově knize rekordů), expedice po humnech na psích spřeženích po nejtěžší pasáži Severního ledového oceánu, průlivu Longo (mezi Cape Schmidt a Wrangelův ostrov).
Sportovec-horolezec V. Rykshin (v té době již mistr sportu), Rykshinův přítel Pavel Smolin a psí spřežení Čukotka podnikli svůj prvovýstup (trénink) na horu Elbrus. Bez psího spřežení tam Rykshin navštívil šestkrát. A už posedmé jsem lezl společně se čtyřnohými lezci. Když se přesvědčil, že se psi v horách cítí docela dobře, dal si nový úkol – vylézt na sedmitisícovku. Pro tento účel byl vybrán Lenin Peak.
Horolezci se psy se pokusili tento vrchol zdolat dvakrát a první pokus skončil výstupem do výšky 6200 metrů. Ale o rok později V. Rykshin, L. Plotnikov a jejich psi byli stále schopni dosáhnout samého vrcholu. Před rozhodujícím útokem byly dva týdny strávené v horách kvůli aklimatizaci a psi byli opakovaně cvičeni na strmých zasněžených horských svazích. Po návratu domů Vladimir Rykshin přebírá svůj první Guinessův diplom – ocenění za výstup na sedmitisícový vrchol se psím spřežením. S týmem čukotských saňových psů dobyl Lenin Peak. Ale sibiřští husky už šli dobýt vrchol komunismu.
Vpřed na vrchol komunismu!
Rykshin dostal nápad vylézt na vrchol komunismu po výstupu na vrchol Lenina. Dvakrát vystoupil na vrchol této hory a věděl, kterou cestou se vydat. A skutečně prošli! Se psy, s týmem. Na úplný vrchol jsme se dostali až v noci. A když jsme šli dolů, ztratili jsme psy. Je tam místo – skutečná ledová deska dlouhá 800 metrů – kde potřebujete pojištění. Toto pojištění se ukázalo jako čistě symbolické: sníh byl sypký, k ledu se téměř nedalo dostat a pojištění bylo pouze přes cepín, a to je velmi nespolehlivé. Rykshin k sobě přivázal dva psy, šel dolů. Spřežení bylo spuštěno, psi byli rozvázáni – a tři psi prostě zmizeli. S největší pravděpodobností spadli do laviny, která se tehdy nedaleko stala.
A obdržel druhý diplom, který naznačoval, že cestovatelé byli opět zapsáni v Guinessově knize rekordů. Do takové výšky se psy ještě nikdo nevyšplhal. Ale po tomto výstupu si Rykshin slíbil: nikdy nebude brát psy do hor.
Ledové podsvětí nebo podél cesty Ankelonů.
Všichni ve stejném složení se Leonid Plotnikov a Vladimir Rykshin vydali na břeh mysu Schmidt a dali si za úkol překročit úžinu Longo na psech – počínaje mysem Schmidt a konče ostrovem Wrangel (cesta kmene Ankelon, pokud si vzpomínáte film „Sannikov Land“). Tento kmen kdysi žil na břehu mysu Schmidt, bojoval s místními obyvateli a poté zmizel. Poslední místo kmene bylo objeveno na Wrangelově ostrově. L. Plotnikov a V. Rykšin se oblékli do malitsy – pravých severských bot a vydali se na novou výpravu. Doprovázeli je čukčští saňoví psi, pronajatí od místních obyvatel.
Cestovateli na této výpravě zachránili život dvakrát psi. Jednou šel Vladimir dopředu a jeho kamarád vedl tým za ním. Náhle vůdčí pes Munchan doslova srazil Vladimira z nohou a náhle se vrhl vpřed. Jak se později ukázalo, velmi blízko, dva kroky odtud, byla díra, skrytá mladým, křehkým ledem. Spadli do něj první čtyři psi. Cestovatelé vytáhli psy a odvázali je. Psi se začali válet ve sněhu a setřásli tak vodu.
A krátce před koncem této výpravy se Rykšin, Plotnikov a psí spřežení ocitli na ledové kře. Byli neseni směrem k Severnímu ledovému oceánu. Tehdy nebyly žádné satelitní telefony, ale expedice byla registrována v kanceláři námořní flotily v Moskvě. Skupina vyslala signál, signál byl přijat, ale zatímco telefonické rozhovory byly kvůli vzdálenosti obtížné a následně byly na místo přeneseny souřadnice, ledová kra se z tohoto místa již vzdálila. Situaci zhoršovala mlha a špatná viditelnost, v důsledku toho přilétající vrtulník skupinu nenašel. V té době už cestovatelům nezbývalo žádné jídlo. A lidé museli sníst jednoho psa: to už byla otázka přežití. Abyste přežili v mrazu, musíte se hýbat a k pohybu potřebujete alespoň nějaké kalorie, a to znamená, že musíte jíst. Přesto je vrtulník našel. Odvedl lidi a zbývající psy z ledu.
Přišli k nám husky.
V. Rykshin si z výpravy Longským průlivem nepřivezl jediného psa. Po návratu byl tým vrácen svým majitelům. Místní obyvatelé nadále využívají přepravu psů. Mají i rolby, ale ty se v extrémních podmínkách na rozdíl od psů porouchají. Rykshin si ale s sebou přivezl dvě opravdová štěňata sibiřského huskyho. Ze samotné Aljašky a ne odněkud, kam byl pozván jako pozorovatel na mistrovství světa, kde se jely závody psích spřežení. Pak Rykshin začal přemýšlet o vystoupení na těchto soutěžích.
Domácí mazlíčci Stan a Eva (to jsou jména štěňat sibiřského huskyho, které Rykshin přivezl do Jekatěrinburgu) už dávno vyrostli. Stali se zakladateli plemene v Jekatěrinburgu. Lidé rádi adoptují husky štěňata, říká V. Rykshin. Jsou velmi dobrosrdeční. A tito psi mají také tuto vlastnost: nikdy se na člověka nevrhnou, ani když si to nařídí.
Sibiřský husky: vytrvalost, loajalita, inteligence
Plemeno psa Husky už není ve skutečnosti pes. Je to úžasné stvoření, které se neliší od zástupců svého kmene o nic méně, než se poušť liší od zasněžené tajgy. Absolutní důvěra v člověka, přátelskost, neuvěřitelná inteligence a působivá vytrvalost – všechny tyto vlastnosti plemene Husky vždy přitahují lidi, kteří se chtějí dotknout něčeho prastarého a skutečného.
Historické pozadí Historie plemene sibiřský husky začala podle archeologů před více než šesti tisíci lety. Tehdy severní národy začaly používat psy jako koně. Předkové huskyho sloužili jako musherové z kmenů Eskymáků, Jukaghirů, Nivkhů aj. Po tisíce let byla role psů v životě národů Severu obrovská, ba rozhodující. V podmínkách dlouhé zimy, extrémních mrazů a nutnosti překonávat obrovské vzdálenosti na ledu a sněhu se bez saňových psů nedalo přežít. V průběhu staletí se utvářel jedinečný charakter plemene Husky. Psi na spřežení byli víc než jen přátelé. Zachránili musherovi život tím, že jednali nezištně v jakékoli situaci a nemysleli na vlastní bezpečnost. Krutá historie plemene Husky nenechala žádnou šanci pro ty, kteří se vymykali obecně uznávané normě: byli zastřeleni agresivní a zbabělí, líní a neposlušní, fyzicky slabí a nedůvěřiví k lidem. Z věrných a výkonných štěňat vyrostli ideální sáňkoví psi, schopní zdolat kilometry těch nejobtížnějších tras. Psi udržovali mushera v noci v teple, jedli jednou za dva dny a jedli z jedné misky s dětmi (věřilo se, že takové krmení posiluje duchovní spojení). Oficiální registrace a první standard plemene sibiřský husky je zásluhou amerických chovatelů, ačkoli domovinou těchto psů je Dálný východ. Severní sáňkovaní psi poprvé přišli na Aljašku během zlaté horečky. V roce 1908 se konaly první závody, ve kterých obsadil postroj Husky třetí místo. O rok později obsadily „severní myši“, tak přezdívané pro svou malou velikost, první a druhé místo. Vlastnosti plemene Husky – malost, pohyblivost, láska k dostihům, vytrvalost a schopnost vyvinout obrovskou rychlost – byly velmi oblíbené u evropských a amerických zlatokopů. Každým rokem se na Aljašce objevovalo více a více týmů složených pouze ze sibiřských saňových psů.
V SSSR byla mezitím zavedena řada omezení chovu psů a řada zákazů držení saňových psů. Byly prováděny hromadné popravy zvířat, která nezapadala do „standardního“ rámce. Sovětští etologové, kteří velmi dobře znají původ plemene husky a chápali, jak důležitou roli tito psi hrají v životě severních kmenů, vyvinuli program na zničení saňových psů. Cíl byl banální a krutý: zbavit Čukčany sil a prostředků zaměřených na boj se sovětskými dobyvateli. Popis plemene sibiřský husky byl zkreslen do absurdity a nakonec v roce 1952 bylo jedno z nejstarších plemen uznáno jako nikdy neexistující! Ale ti psi, kteří kdysi přišli na Aljašku, neodešli. V roce 1925 se stala hrozná věc – epidemie záškrtu ve městě Nome. Leonard Seppala, zkušený musher a mnohonásobný vítěz závodu, cestoval více než čtyři sta kilometrů, aby dodal léky umírajícím dětem. V čele týmu stál desetiletý Togo, který během cesty opakovaně zachraňoval život svému musherovi, a tedy i životy Nominých dětí. Na 80 km. Z Nomy zmrzlý Togo, zraněný a vyčerpaný, odmítl vstát. Naštěstí poblíž bylo parkoviště, kde si Leonard vyměnil postroj – plní síly, mladí a otužilí psi v čele se slavným Baltem rychle zvládli zbytek cesty. Byl to triumf, naprosté vítězství člověka a jeho nejlepších přátel nad živly! Každý rok vznikaly (a stále jsou uváděny) nové filmy o husky psech, ve kterých byla znovu vytvořena strašná cesta – cesta po ledu, ve tmě, ve zmrzlé vodě, sněhu, cesta ruku v ruce s bílou smrtí. A vítězství, ať se děje cokoliv. Husky už nikdy nehrozilo vyhynutí: po záchraně dětí Noma se plemeno proslavilo po celém světě. Vzhled Rozkošní, silní a dobře stavění psi, dívající se na svět šikmýma očima lidí ze Severu. Husky s modrýma nebo jinýma očima jsou velmi působivé, i když hnědooké krásky nejsou o nic méně atraktivní. Standard plemene sibiřský husky je popisuje jako lehká zvířata středního těla. Husky by neměl být těžký a masivní jako sáňkovaní psi navržení k přepravě velkých nákladů. Husky ale také nejsou křehké, jako závodníci na krátké vzdálenosti.
Husky je zlatá střední cesta: asi 25 kg s 55 cm v kohoutku, s plochým, silným rovným hřbetem, silnými končetinami a hlubokým, silným hrudníkem. Délka tlamy se rovná délce mozkovny, přechod je vyznačen. Lebka je mírně zaoblená, ale ne přehnaně široká. Tlama je rovná, protáhlá, ke špičce se zužuje, velmi výrazná, úhledná, neztenčená ani hrubá. Existují dvě odrůdy plemene Husky: výstavní a pracovní. Ti poslední jsou prostoduší, ale vyznačují se neuvěřitelnými vrozenými schopnostmi pracovat v zápřahu. Výstavní zvířata jsou vzhledově atraktivnější, ale málokdy vykazují výborné výsledky v dostizích. Srst je velmi hustá, hustá a teplá na dotek, s bohatou podsadou. Dlouhý, rovný ocas se zdá být hustý díky bohaté dekorativní srsti. Podsada podporuje srst a dodává jí vzdušnost. Husky by však neměl být „plyšový“ nebo „rozcuchaný“ – srst leží rovně. Popis plemene Husky zahrnuje více než 15 barev, z nichž mnohé nejsou uznávány všemi organizacemi. Podle standardu FCI mohou mít husky jakoukoli barvu, od čistě bílé po černou. Povaha a výcvik Kromě neobvyklého vzhledu mají tito psi jedinečný charakter. Před nákupem štěněte musí majitel jasně pochopit klady a zápory plemene husky. Například sáňkovaní psi nejsou vhodní pro roli ochránce nebo hlídače, protože jsou absolutně bez hněvu. Hluboce důvěřují lidem, vidí člověka pouze jako přítele a pomocníka. Jsou milující, ale ne do té míry servilnosti: nezávislý husky, kráčející v čele postroje, volí směr, poslouchá intuici, a ne rozkazy.
Hravý a dobromyslný husky bude báječným společníkem pro sportovního, aktivního člověka. S dětmi vycházejí dobře, nikdy se neurážejí za nedbalé jednání dítěte. V přátelské atmosféře se cítí skvěle a jsou nervózní, pokud se rodina často hádá a zvyšuje hlas. Začínajícímu chovateli se může povaha plemene Husky zdát svévolná až tvrdohlavá. Je to všechno o účelu těchto psů – vést saně v podmínkách špatné viditelnosti, na praskajícím ledu, kde člověk může poskytnout pouze morální podporu a pes dělá hlavní práci. Při výcviku huskyů nemůžete použít obecně uznávané schéma „vůdce-podřízený“. Husky je rovnocenný partner, vysoce inteligentní a schopný samostatně se rozhodovat. Plemeno psa Husky je vhodné pro přemýšlivé lidi, kteří se nesnaží svému mazlíčkovi vštípit nezpochybnitelnou poslušnost. Sáňkovaní psi jsou společenští, snadno vycvičitelní, otužilí, rádi sportují ve společnosti člověka, ale vždy si zachovávají sebeúctu a určitou soběstačnost. Údržba a péče Při čtení recenzí o plemeni husky, plném něhy, lásky a respektu majitelů k jejich mazlíčkům, pochopíte, jak jsou tito psi bezstarostní a nemají konflikty. Problém může představovat pouze dospělý samec, pokud je v blízkosti fena. Jinak je vše skvělé: husky spokojeně žijí v prostorném výběhu nebo v městském bytě, ve společnosti koček a malých zvířat, klidně se chovají k cizím lidem a zřídka dělají nepořádek v domě.
Historie a popis plemene sibiřský husky je tabu chovat saňového psa jako dekoraci pohovky. Jedná se o sportovní mazlíčky s touhou po dobrodružství a rychlosti. Husky nemusí jen hodně chodit. Tito psi potřebují naložit: nechat dítě jezdit na kolečkových bruslích nebo bruslích, pár lze zapřáhnout do saní, dospělého huskyho vycvičit k tahání kola. Z hlediska péče se nejedná o problémové psy. Existuje pouze jedno upozornění – husté chmýří se musí během období línání denně česat. Po zbytek času si huskyho srst zachovává úhledný a dobře upravený vzhled, i když mazlíčka jednou za měsíc vykartáčujete. Pro lidi, kteří se netouží po srsti, je vhodné plemeno psa mini husky nebo klee kai. Vzhledově je to téměř kopie severských saňových psů, ale povahově je to typický indoor kámoš. Rozměry cca 35 cm v kohoutku, váha cca 6 kg. Zdraví Husky jsou dlouhověcí, otužilí psi s výbornou imunitou a sibiřským zdravím. Aby však štěně vyrostlo plně funkční fyzicky i psychicky, je nutné kontaktovat odbornou školku a řídit se radami chovatele v otázkách krmení a péče o miminko.
