„Měl jsem pravostranné, tónované auto. Zastavili dopravní policisté. Říkají otevřít okno. No, otevřel jsem to. Okno se stáhlo a na sedadle spolujezdce seděl panter. Přirozeně se vyděsila a začala na inspektora syčet. On, chudák, zbělel, zasalutoval mi a řekl: “Jdi.” Ani jsem nepožádal o doklady,“ — takových příběhů umí univerzální cirkusová umělkyně Daria Kostyuk vyprávět plus minus donekonečna. V předvečer promítání své show „Constructor“ v Minsku poskytla krotitelka velkých a malých koček Onliner.by lehký a veselý víkendový rozhovor.
– Proč cirkus?
— Protože zastupuji třetí generaci cirkusové dynastie. Asi to mám v krvi. Cirkus byl nevyhnutelný, i když rodiče vyjádřili každý možný protest. Chtěli pro mě jiný život, klidný a stabilní. Viděli mě jako právníka nebo pracovníka pro vztahy s trhem. V dnešní době máme všichni manažery, ale v dobách mého mládí jich bylo málo.
Ano, rodiče chtěli, abych šel do práce a měl dva dny dovolené. A já jim rozumím. Například za posledních šest měsíců jsem neměl jediný den volna. Prostě pracuji se zvířaty a nemůžu si to dovolit. Pokud kondiční gepard onemocní nebo se přejídá, je třeba to řešit. Nemohu opustit zvíře, i když je to vyčerpávající.
– Jak moc?
„Jednou jsme jeli na turné do Japonska a vystupovali jsme tam podle nemilosrdného plánu. Navíc jsem ze zvyku chytil hroznou místní chřipku. Pracovala jako letecký akt na plátnech. Byla umístěna přímo pod kopulí. Podle scénáře bylo nutné hodit na nohy dvě osmičky a prudce spadnout. Je dobře, že se mi to podařilo.
Pamatuji si, že mě polil studený pot, špatně se mi dýchalo a cítil jsem nevolnost. Všechno je ve vzduchu. Myslel jsem: “To je ono. Nemůžu. I když ještě trochu zbývá. asi to zvládnu.” A pak jsem si uvědomil, že to bylo ono. Moje poslední myšlenka byla: “Ó můj bože”. A pak jsem ucítil silnou, silnou ránu do hlavy.
Ukázalo se, že omdlela a propadla se na plátně. Začali mě spouštět a pomalu mě položili na podlahu. I když jsem cítil, že rána byla silná. Když jsem otevřel oči, viděl jsem doktory, jak mi skládají nohy. Ale z nějakého důvodu mi to připadalo tak dobré: v rukou a nohou jsem měl podivnou lehkost. Pak mě vzali do nemocnice a dali mi kapky do oka. Hned druhý den jsem se vrátil do arény. Nemyslete si, nestěžuji si. To je rys profese.
– Nyní se věnujete výcviku. Co je to zvířecí nouze?
– To je všechno. Například nevycházím dobře s medvědy. Jen ne moje zvíře. Vůbec. Medvědi jsou v podstatě nevděční. A také hrubý. Pokud mají psi špatnou náladu, nic vám neudělají. Tento přítel je humánnější než člověk. Pokud má gepard špatnou náladu, varuje 20krát, než zaútočí. Ale medvěd není. “Co?” – a pak tlapou do obličeje.
Před medvědem je docela těžké uniknout, pokud se náhle rozzlobí. Z bezpečnostních důvodů sedí medvědi v zákulisí na vodítku. Nejnebezpečnější je okamžik, kdy jim rozepnete řetěz. Medvěd rád bije tlapou. Okamžitě se pod ním ocitnete. Ležíš tam a šťouchá do tebe pořádný nikl. A tento řev je zlý. Ano, má náhubek, ale není to příjemné. Tlapky jsou otevřené. S nimi se medvěd snaží chytit vás za záda a začít je škrábat. Musíte si schovat obličej a hrdlo, aby nezasáhlo vaše tepny. Jinak je tam taková síla, že to dá klidně i skalp.
— Ve vaší kariéře byla také jízda na koni.
— Opravdu miluji koně. Hipoterapie je absolutní pravda. Koně se uzdravují, po komunikaci s nimi se vaše duše skutečně zklidní. I když při jízdě na koni jsem si nějak zlomil nohu. Chudák kůň upadl. Pista přišla odlepená od ohrádky. Kopyto se zachytilo o gumu. Kůň zakopl a přistál na boku. Neměl jsem čas vytáhnout nohu ze třmenu. Byly to zrovna moje narozeniny. Bylo mi 12 let. V důsledku toho dvě zlomeniny jako dárek. Jedna je vyšší kvůli váze koně. Druhý je níže od třmenu.
Byly Vánoce. Odvezli mě na pohotovost. A byl tam velmi veselý lékař, který byl v aktivním procesu oslav. Zlomeninu neviděl. Řekl: “Máte mikrotrhliny vazů.” Nasadil mi dlahu a nařídil mi, abych ji za dva týdny sundal a začal chodit. “Cvičte tak, aby tam nic neatrofovalo!” Ale já jsem zodpovědný: oni to řekli, já to udělal. Ale bolest je pekelná, bolí mě z ní oči. “Mami, já nemůžu.” – “Chodit okolo. Doktor řekl “udělej to”. Nakonec jsme jeli do nemocnice: „Jsi obecně normální? Máte dvojitou zlomeninu, ale nyní s posunutím.” To je takový kouzelný doktor. I když se zdálo, že vše skončí dobře.
— Jste jediný trenér gepardů na světě.
– Ano, jsou velmi těžké. Nikdo nechce pracovat s těmito zvířaty. Gepardi potřebují možnost běhat. Je nemožné je chovat v klecích. Pokud gepardí tlapky „ochabují“ nedostatkem pohybu, jeho imunita se automaticky oslabí. Jakákoli nemoc se může vyvinout v něco hrozného – zvíře může být ztraceno do dvou týdnů.
Rozhodně potřebují to nejčerstvější maso. Dokonce je trochu teplo. Neměli by být krmeni rozmraženým masem. Nemohou být krmeni masem ani s minimální chutí, na rozdíl od lvů a hyen, které takové jídlo potěšilo. Musí být krmeni živou potravou. A pokud nejsou instinkty podporovány, gepardi se nudí, což vede k depresi.
Pozitivní je, že to nejsou stroje, které chtějí zabíjet. I když mohou. Někdy se gepard vrhne, zahraje si a pak: “Ach, myslím, že jsem ho zabil. “ Ale tak vědomě, tak jako lvi: “Přijdu tě zabít!” – díky bohu ne. Ale lvi jsou specifičtí chlapi ve všech ohledech. Jak z hlediska zabíjení, tak z hlediska výcviku. Když jim to vysvětlíte, udělají všechno.
Gepardi jsou zbabělí. A zbabělý predátor je nebezpečný predátor. Gepardi musí nejprve vysvětlit, že to není děsivé. V opačném případě může být výsledek jejich strachu velmi odlišný.
Jsou také nestabilní. Častěji než jiná zvířata si dovolují selhat. Zřídka, ale u lidí se to stává: “Ach, sakra, já zapomněl.” A pro gepardy je to téměř norma. Jsou rozptylováni vším na světě. S gepardy můžete pracovat měsíc a pak uvidí lehkou zbraň a zpanikaří: „Bože, ona mě zabije! Tohle je konec!” Hrozná neurastenika.
– A proč potřebuješ ty psychopaty?
— V určitém okamžiku se náš tým velmi rozrostl a byla tu touha vytvořit plnohodnotnou show. Pravda, první díl neměl finále. Začali jsme přemýšlet, jak „skončit“. lvi? Hodně. tygři? To stačí. Bílí tygři? Je jich také docela dost – fungují už tři nebo čtyři atrakce. Panteři a leopardi? Již. Ano, cirkus je umění, ale žijeme v tržních podmínkách. Musíme se nějak odlišit. Obecně začali „Google“.
Gepardi! Obrátili jsme se na váženého trenéra, který s těmito zvířaty pracoval, ale ne na dlouho. Jen jednou vzala kočky do Japonska a tam jim klesla imunita, a proto přišla onkologie a všechno na světě. Ano, neúspěšné, ale zkušenost. Rozhodli jsme se toho využít. Připravovali jsme se dlouho, dlouho, dlouho – a rozhodli jsme se, že můžeme začít.
— Kolik stojí gepard?
— Dva miliony ruských rublů. Přibližně 30 tisíc eur za jeden. Všichni mají čipy. Staráme se o naše gepardy – máme jich šest. Staráme se o jejich reprodukci a zachování populace, spolupracujeme s evropskými školkami. Naši gepardi mají jména a s každým mají zvláštní vztah. Řekněme Zida. Z klidu skáče dva a půl metru do výšky. K tomu je nutné postavit speciální ploty. Obvykle dorazí na nové místo a začne se radovat při prohlídce místa: „Lenovci! Síť nebyla zajištěna! Běž nakrájet maso a já skočím sem.”
— Jedí hodně?
– Tři kilogramy denně. Vše se podává na stříbrném podnose. Kluci se kvůli tomu trochu drzili. Snažíme se tedy podporovat jejich instinkt. Někdy závodíme, abychom zpevnili svaly. Vezmeme rádiem řízené auto a přikryjeme ho něčím nadýchaným. Stroj dlouho nevydrží. Gepardi jsou chytří a velmi rychle vypočítají svou cestu. Strategie je o nich. Pokud si muž a gepard sednou ke hře šachy, gepard vyhraje.
Jeden z nich mimochodem kohouta nějak nesnědl. Stali se přáteli. Kočka ke svému ptáčkovi nikoho nepustila. Kohout seděl v náručí geparda s takovým drzým zobákem: “Viděl jsi, jak jsem tě všechny udělal?” Skutečný diplomat, zachechtal se něčím přesvědčivým. Vydržel tři dny. Následně jsme jej odeslali na předchozí adresu. Nechtěli si to vzít s sebou.
Obecně dáváme gepardům kuřata a králíky na minimální lov. Musím. I když miluji všechna zvířata a nemůžu se dívat, jak se navzájem žerou. Planeta zvířat je můj nejméně oblíbený kanál. Vůbec ne. A pak ukazují, jak lev, takový parchant, žere malé gepardy. Je mi špatně a chce se mi v takových chvílích brečet. Nemohu.
— Choval jsi doma divoká zvířata?
“Jednou jsem si vzal pantera do úschovy – hrozný výsledek inbreedingu.” Příbuzenská plemenitba je u lidí jako incest. Zvíře bylo velmi slabé. Snažil jsem se ji sledovat.
Dokonce jsem si to vzal s sebou na daču. Tehdy jsem měl auto s pravostranným řízením s tónovanými skly. Položil jsem pantera na levé sedadlo vedle sebe, z bezpečnostních důvodů zajistil vodítko a odjel. V důsledku toho mě zastavili dopravní policisté. Člověk takhle chodí a působivě mává hůlkou. Blíží se k levému oknu. I když se zdálo jasné, že auto má pravostranné řízení. Žádá o otevření. A co já? Zastavili mě, musím to otevřít. No, otevřel jsem to. Sklo šlo dolů – a byl tam panter. Přirozeně se vyděsila a začala na inspektora syčet. On, chudák, zbělel, zasalutoval mi a řekl: “Jít.” Ani nepožádal o doklady.
Mimochodem, díky tomu panterovi jsem se znovu přesvědčil, že dravci mohou být velmi lidští. U dače mám rybník. Už když jsem v něm plaval, napadla mě myšlenka: “Zajímalo by mě, jestli teď budu předstírat, že se topím. Jak zareaguje panter?” Jak jsem byl hloupý. Panther mě přirozeně spěchal zachránit. Čistým reflexem. Ale jakmile jsem byl ve vodě, uvědomil jsem si, že jsem ještě nikdy v životě neplaval. Nakonec jsme se zachránili navzájem. Přirozeně ze strachu vypustila drápy. Celou mě si podmanila. A musíme si uvědomit, že to není kočka, ale panter. Z mé strany hloupý experiment. Ale užitečné. I ta nejnebezpečnější zvířata mohou být laskavá.
– Máte také klokana.
— Mnoho lidí říká, že klokani jsou hloupí králíci. Ale to není pravda. Náš klokan dokonce bez chyb rozpoznává vlastní hudbu. Chytrá stvoření. Je pravda, že je absolutně nemožné je udržet pohromadě. Klokani se neustále perou a navzájem se bez milosti narážejí. Proto jejich skupinový trénink neexistuje. Mimochodem, v naší show je jediný člověk na světě, který pracuje s klokany bez ochrany. Ostatní toho využívají, protože klokan stojí na ocase a kope vás. A ta rána je smrtelná. Velmi silný. A klokani mohou škrtit rukama.
Jmenujeme se Ronnie – Ronka. Jednou mě hrál v hlavní roli. Vylezla jsem na ohrádku těhotná. A klokan byl hodně nervózní. Prostě mu nemohli dát tutovku. Ronka podle scénáře ztvárňuje baletku – tutu, pointe boty, celý komplet. Sklonil jsem se a on se špatně identifikoval – a jak by mě udeřil bekhendem do hlavy. Pak všude zasvítil svým černým okem. Šla a řekla, že mě zbil klokan. (Smích.)
Veselý starý muž. Je mu 11 let, lidsky – 90. Obvykle staří klokani povolí bříška, ale náš hubeňour ještě bojuje. Navíc není alarmista, na rozdíl od gepardů.
— Utekla někdy vaše zvířata?
— Jednou na zkoušce byla šermířská síť špatně zajištěná. Gepard se dostal do vzniklé díry. Navíc si cestu prorazil ten nejdivočejší a chrt. Začala malá panika. Naštěstí naši kluci vědí, co je to mísa. Srolovali jsme klec do bočního průchodu. Dali tam jídlo a „Striped Flight“ skončil.
Opice nějak utekly. Obecně je mám moc ráda. Ale opice jsou jako lidé a ony, jako lidé, jsou odporné. Podívejte, zvířata mají koncepty. Pokud se k vám otočí zády, znamená to, že vyjadřují důvěru. Lze žehlit. Makakové toho rádi využívají. Například opice sedí zády k vám, ale ve chvíli, kdy se uvolníte, abyste ji pohladili, se otočí a kouše. Vile. A jejich zuby jsou hrozné. Skutečné tesáky. U dospělých samců se ústa kvůli velikosti zubů ani nezavírají.
Mám dost zkušeností, abych se jim zasmál. Stane se, že se k vám makak otočí, zavrtí prasečím ocasem, začne žvýkat a usměje se jako „pojď, pohladit ho“. Ale na poslední chvíli sundáte ruku. Pak zůstane makakovi nos: “Hmm. Dobře, co to děláš?” Pojď, dotkni se toho.”
Mláďata makaků jsou úžasná. Pravda, jsou hysteričtí, neustále křičí a umí házet mísy. A když zestárnou, začnou být drzé. Snažím se však s nimi věci neřešit. Jen hodím klacek, se kterým si můžeš dělat, co chceš. Pro makaky je pro lidi hruška. “Wow skvěle! Máme opět skvělou náladu, pokračujeme v práci!” Pravda, pak se podíváte na hůl a pochopíte: “Ach můj bože, mohla to být moje ruka nebo noha.”
– Jak tedy utekli?
– Číslo. Čtyři opice. Dva sólisté a dva asistenti. Sólista přeskočí bariéru a vběhne do průchodu. Dobře, pojďme dál. Ale další sólista také letí do uličky. Pravda, už v jiném. Nemůžeš to ukázat. Finalizujeme číslo s doprovodnými vokalisty a vyrážíme hledat sólisty. Hned jeden najdeme. Běžel domů. Vlezl do své ohrady, zavřel dveře a posadil se.
A druhý není detekován. Ne a ne, ne a ne. A už uplynulo 15 minut. Ukázalo se, že náš makak běžel na záchod. No, jdu dolů. Klepu na pánské dveře – nikdo tam není. Jdu dovnitř, koukám a nenacházím. Jdu do dámského pokoje. Vidím, jak z předposledního stánku trčí vodítko – jo, mám. A opice se velmi rychle vzruší. Myslet si: “Když otevřu dveře, může mi snadno vrazit zuby do nohou.” Do budky tedy lezu po troškách.
Otevřu dveře a vidím obrázek. Naše opice sedí na záchodě, houpe ho a houká. Přitom v rohu, mačkajíc se do zdi, stojí babička se staženými kalhotami. Makak se usmívá svými tesáky. Děsivé. To znamená, že opice strašila babičku asi 15 minut. A té babičce bylo asi 70 let. Opice se stala úplně drzou. Opatrně jsem tedy utáhl vodítko a vyvedl ji zpátky ven.
