Jediní trenéři na světě sdíleli tajemství svých rekordů.
Viktor Silčenko je v cirkuse více než čtyřicet let. Je režisérem, výtvarníkem, trenérem klaunů a vědcem. Spolu se svou hlavní asistentkou, manželkou Taťánou, jsou dvakrát zapsáni v Guinessově knize rekordů jako jediní cvičitelé nutrií a říčních bobrů na světě. Rodina Silčenků je také držiteli diplomu a zlaté hvězdy z Ruské knihy rekordů, autory řady vědeckých objevů a knihy o bobrech. V předvečer Mezinárodního dne cirkusu, který se letos slaví ve formátu „Parade of Records“, umělci pro RV řekli, jak se jim daří úspěšně kombinovat tolik různých rolí, získat si přízeň bobrů a vytvořit světové rekordy.
Od cirkusových „spodků“ až k vrcholu úspěchu
R.V. – Viktore Anatoljeviči, jak jste se dostal k práci v cirkuse? Byla to vědomá volba povolání?
V.S. – Když na střední škole vyvstala otázka, kam se přihlásit, vybíral jsem mezi Ústavem tělesné výchovy a Divadelní školou. Jako tělocvikář se věnoval zápasu, ale zároveň miloval jeviště a aktivně se podílel na inscenacích školního dramatického klubu. Volba tak padla na cirkus, který spojuje jak sport, tak divadlo.
Moje kariéra v cirkuse začala v roce 1979 jako ošetřovatelka zvířat pro trenérku Maritsu Zapashnayu. Poté jsem studoval na GUTSEI. Po studiu na cirkusové škole, abych se stal klaunem a provazochodcem, jsem začal pracovat ve Státním cirkuse. Po 10 letech v aréně vstoupil do režijního oddělení GITIS (RATI). Nyní kromě hraní inscenuji čísla a představení. Dá se tedy říct, že jsem šel od samého dna cirkusu až k řediteli.
R.V. – Jak se ve vašem životě objevily nutrie a bobři? Proč jste se rozhodl trénovat právě tato zvířata?
V.S. – Pracoval jsem jako klaun a různí mazlíčci se účastnili mnoha repríz. V našich pokojích byla kočka, pes, kuře, krysa a dokonce i holub.
Asi před osmnácti lety jsme jako všichni umělci, kteří chtějí v cirkuse dělat něco neobvyklého, dostali s manželkou dvě nutrie a ty se najednou přemnožily. Narodilo se pět rozkošných miminek. Bylo škoda, aby někdo rozdával tak neobvyklá a roztomilá zvířata. Pak nás napadla myšlenka udělat akt s nutriemi. Na plakátu je vedení cirkusů, kde jsme náhodou pracovali, inzerovalo jako „Bobři z bažin“. Jakýsi marketingový tah. A tak jsme s nimi udělali první číslo. Okamžitě byl uznán jako světový rekord a zařazen do Guinessovy knihy rekordů. Protože před námi nikdo neměl plnohodnotné cirkusové představení za účasti nutrií předvádějících velké množství triků.
Po několikaleté práci s nutriemi jsme narazili na problém: život těchto zvířat je krátký. Ve čtyřech letech již vstupují do dospělosti, stávají se letargickými a v šesti nebo sedmi letech umírají. Teprve teď jsem stihl připravit plnohodnotné představení, ale zvíře už zestárlo. Pak nás napadlo zkusit si zahrát s opravdovými říčními bobry. Začali jsme postupně zavádět do místnosti s nutriemi nejprve jedno, pak dvě, pak tři bobří mláďata, abychom provedli určité triky. Postupně bobři nutrie zcela nahradili. Tak jsme se před dvanácti lety stali jedinými trenéry říčních bobrů na světě. Navíc jsme nacvičili unikátní trik, který se zapsal do ruské knihy rekordů: Držím na čele žebřík a bobr po něm šplhá do dvoumetrové výšky.
Ani mrkev, ani tyčinka
R.V. – Jaká je zvláštnost výcviku bobra říčního? Jak se vám podařilo je přimět k poslušnosti?
T.S. “Toto zvíře není možné k ničemu přinutit.” Bobr nebude poslouchat lidskou odměnu za jídlo, i když má hlad. Toto je zásadně odlišná tréninková metoda. Abychom dosáhli určitých triků, přizpůsobujeme se jejich přirozeným schopnostem. Věděli jsme například, že bobři v přírodě jsou schopni vylézt vysoko na svahy při stavbě chaty. Chata a hráz, kterou během několika let postavila rodina bobrů, může dosáhnout výšky 3–4 metrů a nejdelší hráz, kterou kdy vytvořili, je dlouhá 750 metrů. Dokonce je to vidět i z vesmíru. Takže lézt umí, ale jak svým svěřencům vysvětlit, že je to potřeba předvést v cirkuse? Museli jsme identifikovat bobry, kteří mají k těmto akcím predispozici. Nějakou dobu jsme celou noc proseděli a pozorovali skupinku zvířat, do jejich výběhu jsme dávali různé cvičební pomůcky a zaznamenávali, jakou dovednost každý z našich žáků má. Poté došlo k jeho konsolidaci a rozvoji.
R.V. – Nestačí chtít trénovat neobvyklá zvířata, musíte je někde najít. Byly s tím nějaké problémy?
V.S. – Hlavní skupina bobřích mláďat k nám přišla ze školky biosférické rezervace Voroněž. Někdo byl zachráněn tím, že přesvědčil lovce, aby prodali svou „kořist“. Máme tedy jednoho bobra, který se svého času chytil do pasti a zlomil mu část ocasu. Více než rok k sobě nikoho nepouštěl, bál se lidí. Abych s ním nacvičoval triky, musel jsem se schovat za překližkový štít. Bobr se na nás vrhl a snažil se nám ukousnout nohy. Trvalo nám čtrnáct měsíců, než jsme ho přesvědčili, že mu nechceme ublížit. Nyní je krotký a rád předvádí triky.
T.S. – Některá zvířata jsme krmili z bradavky. Například bobrovku Frosya vyplavila povodeň ze své chýše, když jí byl pouhý týden. Kdyby ho místní obyvatelé nenašli a nepřivedli do cirkusu, do rána by zemřel. Bobři se živí mateřským mlékem a v hnízdě sedí až dva měsíce. Ještě nevědí, jak se potápět. Nemohou plavat zpět do chatrče, protože jsou příliš malí. Frosya se vešel do dlaně a vážil sto sedmdesát gramů. Kojili jsme ji dva a půl měsíce. Celou tu dobu spala s námi v posteli. Protože ji bylo nutné krmit každé dvě hodiny. Samozřejmě jsme byli velmi unavení. Krmily budík a pokaždé bylo potřeba nahřát dudlík. Naše dcera Victoria nám pomáhala s ošetřováním a nočními směnami. Nyní Frosya váží asi dvacet kilogramů a miluje sedět v jejím náručí. Když nás vidí, žádá, aby nás držela v náručí, natahovala tlapky a vydávala zvuky. V pokoji statečně létá na kroužku pod cirkusovým nástavcem.
R.V. – Kolik bobrů teď máte? Kde žijí, co jedí?
V.S. – V současnosti máme devět bobrů. Jedna samice je však znovu březí a termín porodu má za měsíc a půl. Bobři se zde narodili již dříve. Když se zvířata množí v zajetí, je to indikátor toho, že jsou spokojeni s jejich údržbou, neprožívají stres a ničeho se nebojí.
Bobři, ještě velmi malí, žijí v našem hotelovém pokoji. Dospělá zvířata už jsou v cirkuse. Naši bobři snídají a obědvají s čerstvou zeleninou a ovocem: brambory, mrkev, zelí, řepa, ale i jablka a hrušky. Večeří s kaší z pšenice, ječmene, kukuřice a někdy rýže nebo pohanky. Rádi žvýkají osikové tyčinky. Zcela požírají kůru a proměňují klacíky na třísky a obrousí jejich řezáky, které rostou o milimetr za den.
V přírodě délka života bobra nepřesahuje patnáct až osmnáct let. V zajetí se tato zvířata dožívají až třiceti pěti let. Dožít se patnácti let, aniž by se cestou kdy setkali s lovcem nebo dravcem, je problematické. V přírodě navíc bobři často hynou na přerostlé zuby. Pokud se jeden řezák ulomí nebo je nesprávně naostřen, stanou se různě dlouhými. Zub se přestává setkávat se zubem, řezák dále roste, ale k obrušování nedochází. V důsledku toho zvíře zemře, protože nemůže normálně jíst.
Zvládli jsme techniku zařezávání řezáků. A včas, v případě potřeby, poskytujeme potřebnou pomoc.
Není to predátor, ale nebezpečný
R.V. – Kromě tréninku trávíte spoustu času zkoumáním zvyků bobrů. Povězte nám o své vědecké činnosti?
V.S. – S manželkou se účastníme mezinárodních sympozií a píšeme vědecké články. V přírodě je nemožné pozorovat proces rozmnožování bobra. Jedná se o velmi tajnůstkářská, plachá zvířata. Pod vodou se páří od listopadu do ledna. Máme všechny podmínky pro pozorování, bazén vybavený foto a videokamerou pro podvodní fotografování. Naše fotografie se používají v mnoha vědeckých pracích. S otázkami k nám přicházejí vědci z celého světa. Koneckonců, můžeme zkontrolovat správnost jakékoli teorie. Protože bobry pozorujeme na délku paže.
V přírodě bobři lidem nedovolí se k nim přiblížit. Za rušení klidu těchto zvířat můžete zaplatit životem. Jak se stalo, muž se ještě stihl přiblížit k bobra. Rozhodl se udělat si selfie, ale zvíře ho kouslo do nohy. Nestihli ho odvézt do nemocnice – zemřel na ztrátu krve.
R.V. – Na první pohled taková neškodná zvířata, ale ve skutečnosti není práce s nimi o nic méně nebezpečná než s predátory?
V.S. – Ano, bobři jsou klasifikováni jako nebezpečná zvířata. Samozřejmě máme svá vlastní tajemství, jak se k nim přiblížit. Víme, jak s nimi zacházet a jak ne. Jsou velmi kontaktní. Stává se, že samy natahují tlapky, skřípou, aby je zvedly, ale pokud je chytnete nesprávně a hrubě, způsobí jim to nepohodlí a způsobí agresi. Ale opět to nedělají ze zlomyslnosti, ale vyžadují pozornost a respekt, na který jsou zvyklí. Víme, kde jsou problémová místa zvířete a nikdy se jich nedotýkáme. Protože chápeme, že to může způsobit strach a agresi. Neměli byste náhle zvednout ospalé zvíře. Než bobra sebereme, pohladíme si ho a klidným hlasem na něj promluvíme. Bobři jsou noční živočichové, aby mohli během dne zůstat vzhůru a zúčastnit se představení, potřebují vodní procedury. Pak jsou veselí, cítí se skvěle a sklízejí ovace od publika ve skvělé náladě.
