Na křídlech má velmi dlouhé peří, druhotné (pouze, zdá se!) letky. Jsou zcela posety mnoha ocellovanými skvrnami, které jsou tak dobře zastíněné, že působí vypouklým dojmem. Pro ně dostal Argus jméno na počest stookého obra z řeckých legend. Dvě střední pírka v ocasu jsou také neuvěřitelně dlouhá – jeden a půl metru. Samotný pták je o polovinu kratší. S takovým ocasem a hlavně s takovými křídly není snadné létat. Argus je nepoužívá ani tak k létání, ale k jiným účelům.
Na mýtině v lese vyčistí zemi od listí a větví, tři kroky sem, tři kroky tam. V noci odchází jen pít, jíst a spát na stromě a znovu spěchá na „taneční parket“. Volá samice táhlým, žalostným „kwa-u“ a opakuje to 10–12krát pomaleji a tišeji. Žena odpovídá: “Hau-ovo-hau-ovo.” Přiběhne. Posadí se na plošinu. Je ohnutý, natažený holý modrý krk, oči mhouřící, bokem vyčkávavě, jakoby až nevěřícně, pozorně se dívá, obchází. Nesrovnatelný ocas se vleče jako vlak v prachu. Rytmicky v odměřeném tempu silně pleská tlapkami o zem. Pokud šlápne, plácne. S pohlavkem překročí. Jsou slyšet hlasité rány.
Vypadá směšně, jaksi karikaturně: vypadá jako shrbený sup nebo jezuita, jako karikovaný mnich v tonzuře (černý chomáč chmýří na lysé hlavě). To je jen začátek. Předehra. Hlavní show je před námi.
Tady to je: prudce se otočil k samici a klekl si, nohy měl napůl pokrčené, hrudník blízko země. Roztáhl křídla jako dvě „kulaté zástěny“: po stranách, vpředu i vzadu se obklopil širokým kolem mnohookých per. Jako z rámu, velmi velkého a velmi elegantního, vypadá kobaltově modrá hlava, příliš nepatrná v grandiózním rámu. A nad touto velkolepostí jako prapory vlají ve větru dvě ocasní pera! Argus ztuhl. Najednou je skok na místě! Třese peřím tak hlasitě, že je slyšet šustění.
Žena se lhostejně dívá na pantomimu. Z její gentlemanské galantnosti brzy nezbude nic. Člověk bude sedět na hnízdě téměř měsíc, aniž by vstal, aby se napil nebo najedl. Jakmile uschnou, zavede dva potomky do křoví, kde je mnoho mravenčích vajíček a červů. Poběží za ní, schovávají se jako pod deštníkem pod jejím dlouhým ocasem!
Když argus spí, dlouhá ocasní pera, jako bdělé radarové antény, chrání jeho klid. Argus žijí na Kalimantanu, Sumatře a Malajsku. Kalimantanští Dayakové tedy říkají: v noci se argus vždy usadí ocasem ke kmeni. Divoká kočka, leopard nebo hroznýš se ke spícímu argusovi dostane pouze podél větve. Cestou ale narazí na dvě dlouhá pera a samozřejmě probudí Arguse. Bez přemýšlení odletí a hlasitým křikem nadává lupičům, kteří ani v noci nedávají pokoj mírumilovným ptákům.
Ocas arguse je třikrát delší než ocas páva! Zde je však nutné upřesnění. To, co páv při pošilhání roztahuje nad sebou luxusní vějíř, kterému se obvykle říká ocas, není skutečný ocas, nikoli ocasní pera, ale svrchní skrytá pera. Chovatelé drůbeže jim říkají „chochol“. Tato „stezka“ je 140–160 centimetrů. Nejdelší paví peříčko je tedy o 17 centimetrů delší než u arguse. Nejde ale o rekord: Bažant Reinart má ocas 173 centimetrů! Nejdelší peří na světě volně žijících ptáků. Více než pětimetrový ocas má pouze domácí dekorativní japonský kohout fénix.
Argus ocellated, perloočka, bažant Reinartův, prostě Reinartia – tento dlouhoocasý ptáček se jmenuje jinak. Reynartias žijí v hlubokých lesích Malacca a Vietnamu. Stejně jako argus, kohout Reinartia vyčistí „taneční“ oblast listů. V Malacca, kde se oba setkávají, se občas střídají, aby se poflakovali na stejné plošině. Slepice Reynartia také vede mláďata za sebou pod ocasem. Argus hnízdí na zemi, Reinartia často hnízdí na pařezech, na úlomcích kmenů, obecně někde výše, metr od země.
Kohouti mají různé „tance“: Reinartia více pózuje a čechrá si hřeben na hlavě bílou „koulí“. Zmrzne před samicí s roztaženými křídly, zvedne nad sebe ocas na způsob páva. Peříčka v ocasu jsou vysoká jako člověk (nadprůměrná!) a každé je široké jako dlaň – 13 centimetrů. Kde se bere síla v malém, obecně řečeno, kohoutím ocasu roztáhnout tak grandiózní vějíř a nadzvednout ho!
Páv. Páv (kdo by ho neznal?) si za své sídlo vybral zelené kopce Indie a Cejlonu. Na obdělávaná pole farmářů odlétají z lesa rodinky s málo dětmi nebo jen skupinky korunáčů. Vyplaší je odtud a rychle utíkají do křoví. Poletí, až když je honička předběhne.
Jen muslimové, křesťané a pohané je děsí. Každý, kdo vyznává hinduismus, má zakázáno urážet pávy. V blízkosti osad, kde jsou chráněny jejich náboženské zvyky, se na rýžových polích nebojácně pasou pávi. Během horkých hodin dřímají a koupou se v prachu podél lesních cest. Spí na stromech vybraných na více než jednu noc, někdy přímo ve vesnicích.
Páv je zasvěcen bohu Krišnovi. Nejen pro krásu, ale i pro nemalé služby.
Páv s roztaženým ocasem
Mňoukavý výkřik páva „mee-ay“ se v Indii „překládá“ jako „minh-ao“, což znamená „prší“, nebo přesněji: „déšť, pojďte!“ Opravdu, před bouřkami a monzuny jsou pávi obzvláště upovídaní a hodně „mňoukají“. Během období dešťů mají aktuální hry. No, ukázalo se, že pávi svými křiky otevírají „nebeské propasti“. Pro lidi, jejichž život závisí na úrodě z žíznivých polí, to znamená hodně.
Tygři a leopardi hlídají neopatrné v lesích kolem polí a vesnic. Ať už jdete po silnici, pasete dobytek nebo sbíráte klestí, vždy musíte pamatovat na nebezpečnou čtvrť a dávat si pozor. Poslouchejte hlasy džungle. Hlavními informátory jsou langur, karker, chital a páv: alarmujícími výkřiky varují každého, kdo se o to bytostně zajímá, na blízkost tygra a leoparda.
Hadi jsou druhým, ne-li prvním nebezpečím těchto míst. A zde jsou služby pávů neocenitelné. Mnoho mladých kobry je zabito a sežráno. Celá oblast, kde se usadí, je zbavena tohoto druhu hada. Rozumní lidé pávy z tohoto důvodu milují a váží si jich.
Páv mluví jakoby s vědomím své bezpodmínečné neodolatelnosti. Neběhá bezhlavě za nevěstami jako kohout za slepicemi. Čeká a předvádí se na jejich přístup a uctivou pozornost. Jeho harém je malý: padlo dva až pět korunovaných jako on. Ale svatební pozvánka, kterou mají tu čest vidět, je královsky velkolepá. Paví ocas, roztažený jako stooký vějíř, je neodolatelně stahuje pod svůj prapor, jako vítězný prapor pluku starých veteránů. Ohňostroje drahokamů. Duhová kaskáda. Okouzlující změť barev! Magické sny o kráse ptáků ztraceného ráje. (Co jiného mohu říci?) Existuje zjevné množství srovnání, ale nedávají představu o nesrovnatelné extravaganci, kterou pták, roztahující svůj ocas, představoval na mýtině v lese.
Nejprve se „jakoby náhodou“ na poutavém zahajovacím dni objevují pávi, poslušní mňoukání samce. Je to, jako by úplně lhostejní klovali do něčeho, co na zemi neexistuje. Páv je nevzrušený. Majestátně pózuje a ukazuje svůj elegantní culík, „jen některé pohyby krku prozrazují jeho vzrušení“.
Když se pak rozhodl, že už bylo vzdáno dost holdu ženské koketérii a její míra je vyčerpána, náhle prudce zatočí a otočí se k dámě. nevýrazná zadní část.
Páv jakoby dostal rozum a aby znovu viděl stooké pestrobarevné barvy, běží před pávem. Ale páv, třesouc všechna svá peří s hlasitým šelestem a hlukem, ji nemilosrdně připravuje o okouzlující pohled. Zkrátka se k ní znovu otočil zády. Zdálo se, že duhové „oči“ na ocasu ji uhranuly a páv opět běží zezadu dopředu. Nová otočka o 180 stupňů ji nechá čelit tomu, před čím utíkala. A tolikrát. Dokud si páv s pokrčenýma nohama nelehne před páv. Poté složí „prapor“ vítězně zakřičí „mii-au“ a finále svatebního obřadu je dokonáno.
Samice inkubuje tři až pět vajec sama. Hnízdo je díra mírně pokrytá suchou trávou v hustém křoví, méně často nad zemí, ve vidlici velkých větví, v opuštěných hnízdech dravců nebo na starých budovách. Matka vede mláďata pod ocasem jako argus nebo blízko k sobě.
„Rostou pomalu, peří na koruně se začíná objevovat po měsíci, mladí kohouti dostávají plný „výcvik“ až ve věku téměř tří let. Do šestého roku života se peří chocholu prodlouží na 160 centimetrů“ (S. Ratel).
Již před čtyřmi tisíci lety žili pávi přivezení z Indie v zahradách Babylonu a dalších království v údolí Tigridu a Eufratu. Později faraoni Egypta, Halikarnassu, Lydové a další maloasijští králové a satrapové draze zaplatili za pávy – nejlepší ozdobu jejich palácových parků. Poté, co Alexandr Veliký a jeho 30 tisíc Řeků pochodovali 19 tisíc kilometrů z Hellespontu do Indie ve vítězných bitvách, přinesli do Řecka kromě jiných „trofejí“ i mnoho pávů. Z Řecka přišli do Říma. Zde byli chováni ve velkých drůbežárnách. U Římanů vždy převládal utilitarismus nad čistým estetismem: pávy obdivovali málo, po škubání zámořských ohnivců se smažili a jedli. Na konci XNUMX. století bylo v Římě více pávů než křepelek, a proto, jak říká Antiphanes, „jejich ceny výrazně klesly“.
Pávi se zmiňují i ve středověkých kronikách západní Evropy, ale až do 14. století jich zde bylo obecně málo. Na slavnostních tabulích se jako vzácná pochoutka podával páv. S velkou chutí a vášní jedli tehdy všechny: houževnaté labutě, ještě tvrdší slaví jazyky, volavky, kormoráni, rysi, delfíni. O bizonech, divočákech, či jelenech není třeba mluvit.
Bylo to všechno o modrém, nebo obyčejném, pávovi. Existuje další druh v Barmě, Indočíně a na Jávě. jávský. Jeho krk není čistě modrý, ale modro-zlato-zelený. Na hlavě není koruna z pérových dříků, pýřitá pouze na koncích, podobná koruně, ale úzká péřová chomáč, jako chochol na husarských šacích. Proto lze první nazvat „korunovaný“ a druhý – „sultán“. Plachý, opatrný, agresivní. V drůbežárnách, parcích a zoologických zahradách není snadné chovat „sultánské“ pávy: brutálně mezi sebou bojují a terorizují ostatní ptáky. Vrhají se na lidi! Kohouti a pávi. Zasáhli jak ostruhami, tak zobákem. Hmotnost je 5 kilogramů a pták má značnou sílu. Jávští pávi „představují vážné nebezpečí pro návštěvníky parku“.
Jejich pláč není melodické „mňau“, ale „hlasité, trubkovité „kay-ja, kay-ja!“, které je slyšet hlavně ráno a večer. A také – hlasité, trubka “ha-o-ha!” Výkřik na poplach je varováním pro ostatní pávy a každého, kdo tomu rozumí: „Tak-so-kerr-rr-r-oo-oo-ker-r-r-roo,“ jako by někdo klepal o sebe dvěma bambusovými tyčemi. Pokud se v těchto místech nacházíte, vzpomeňte si pro případ, že v lesích uslyšíte takové „klepání“: možná se křovím plíží tygr nebo leopard.
