Tento dravec, na Západě známý jako levhart sněžný nebo skalní, je jedinou výhradně alpskou kočkou na světě. Zvíře je velmi vzácné a tajné, lidé ho téměř nikdy neviděli. Po svahu se mihne bělavý stín a pomyslí si: stalo se to, nebo sis to představoval?
Jeho první fotografii v přírodě pořídil slavný zoolog George Schaller. Stalo se tak v roce 1971, téměř celá dvě století poté, co byl levhart popsán taxonomem Johannem Schreberem v roce 1775 nebo 1776 (pro vědu vzácný případ – v odborné literatuře jsou obě tato data uváděna přibližně stejně). Schreber ji zařadil do rodu Felis, který původně zahrnoval všechny kočkovité šelmy. V polovině 1854. století se však ukázalo, že leopard zaujímá v řadě znaků střední pozici mezi velkými a malými kočkami a v roce XNUMX tehdejší zoologický kurátor Britského muzea John Gray přidělil je to samostatný rod, Uncia.
A „sněžný leopard“ je ruské jméno a bylo zvířeti dáno, aby se nezaměnilo se samotným leopardem, jak se leopardovi po staletí říkalo v Rusku. Ve střední Asii a Mongolsku se sněžný leopard nazývá irbis, což znamená „sněžná kočka“. V 17. století ruští obchodníci s kožešinami obohatili svůj rodný jazyk o toto slovo a převzali ho od středoasijských lovců, kteří mluvili turkickým dialektem.
Ostrované z pevniny
Sněžný leopard je živým ztělesněním tajemné a drsné vysočiny Střední Asie. Tím, že je na vrcholu místní ekologické pyramidy, slouží jako skutečný symbol ochrany veškeré místní přírody. Tam, kde je totiž silně narušen, levhart nenávratně mizí, takže ochrana tohoto druhu je nerozlučně spjata se zachováním životního prostředí jako celku.
Biotop sněžného leoparda pokrývá území 12 zemí středoasijské oblasti: Afghánistán, Bhútán, Indie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Čína, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. Tak rozsáhlé pohoří však není v podstatě nic jiného než samostatné ostrovy horských pásem a náhorních plošin, které jsou od sebe značně vzdálené: od Sajanů a Altajů až po jižní himálajské svahy. A přestože vědci jsou si vědomi faktů, že sněžní leopardi opouštějí svá rodná místa velmi daleko (až 600 km), obecně je odsouzeno zůstat „ostrovem“, a tedy extrémně zranitelným druhem. Bohužel druh, který dnes není schopen přežít bez pomoci lidí, kteří jej – takový paradox – přivedli na pokraj vyhynutí.
Horolezecká kamufláž
První, co vás při pohledu na sněžného leoparda upoutá, je jeho úžasný kožich a dlouhý huňatý ocas. Hustá, kouřově šedá srst s tmavými skvrnami a prsteny slouží nejen jako skvělá izolace před chladem horských nocí, ale také dokonale maskuje dravce mezi holými kameny a sněhem. Leopard líní dvakrát ročně, ale letní a zimní oblečení se příliš neliší v délce a tloušťce srsti, kromě toho, že v zimě kůže mírně ztmavne. Téměř metrový ocas mu slouží k rovnováze při skákání po kamenech a v mínusových teplotách zakrývá i tělo a tlamu spícího zvířete.
Existují další adaptace na vysokohorský život. Například zvětšená nosní dutina znamená, že vzduch je vzácnější, takže je ho potřeba více. Nebo zkrácené končetiny – při svislém bydlení jsou mnohem pohodlnější. Tlapky sněžného leoparda jsou pokryty srstí, která chrání jemné polštářky tlapek v zimě před chladem a v létě před ostrými oblázky a skalnatými zubatými okraji a také rozšiřuje tlapky, což zabraňuje kočce procházet sníh z hlubokého klesání.
To vše nakonec umožňuje levhartovi přežít tam, kde jiní predátoři žít nemohou – ve výšce 3000 až 4500 metrů nad mořem. Ale tohle je průměr. V Himalájích čas od času stoupá na 5500 a v severních oblastech pohoří klesá na 600-1500 metrů.
Od bažanta ke kulanovi
Vzhledem k neuvěřitelné tajnůstkářství sněžného leoparda jsme mnohé z našich znalostí o něm získali z pozorování zvířat žijících v zoologických zahradách. Teprve v posledních letech se podařilo získat údaje o biologii levhartů sněžných ve volné přírodě tak, že se odchyceným zvířatům nasadily rádiové obojky a následně sledovaly jejich pohyb.
Na rozdíl od běžného rčení, že chytrý člověk na horu nevyleze, sněžný leopard není vůbec hloupý a šplhá po skalách ne kvůli horolezectví, ale výhradně při hledání potravy. Jeho výběr není příliš velký, takže sněžný leopard není vybíravý, pokud jde o jídlo. Ochotně chytá ptáky – bažanty, sněženky a čukary. Z čista jasna s radostí sežere neopatrného zajíce a mezi kameny malou piku příbuznou kosy. Někde tvoří až 45 % potravy sněžného leoparda tuční svišti. Hlavním předmětem jeho lovu jsou ale samozřejmě kopytníci. Především to jsou sibiřští kozorožci a argali na severu a označení koz modrými berany na jihu. Při nepřítomnosti koz a beranů přechází leopard na jelena a pižma, srnce a gorala, gazelu strumu a divočáka. Hladový predátor riskuje, že zaútočí i na kulany a jaky, i když jen na mláďata. Loví v noci, ale může lovit i za bílého dne, zejména ráno a na konci dne.
I když na pohled není příliš velký, je sněžný leopard stále dostatečně silný, aby se vyrovnal s kořistí, která je třikrát větší než jeho hmotnost. Pokud má štěstí, zabíjí kopytníky každých 10-15 dní. V blízkosti kořisti stráví tři až čtyři dny, poté zde již neloví, ale jezdí navštěvovat stáda v odlehlých končinách svého území, v jižních částech areálu o rozloze až 40 metrů čtverečních. km (na severu – mnohem více). Avšak tam, kde přijdou lidé a dobytek a vytlačí divoké kopytníky, má levhart sněžný krutou alternativu: buď odejít, nebo přejít na kozy a ovce a podepsat si vlastní rozsudek smrti.
Sněžný leopard není o moc menší než běžný leopard a je pro člověka potenciálně nebezpečný. Ale přes to všechno se prozíravě snaží lidem vyhýbat. Další věcí je zvíře zahnané do kouta. Tento se zuřivě brání celým svým arzenálem. Zatím ale nejsou žádné zprávy o kanibalismu sněžného leoparda.
Není známo, jak dlouho žijí levharti ve volné přírodě, ale v zoologické zahradě se mohou dožít až 21 let.
Genocida v horách
Od roku 1973 je levhart sněžný jedním ze zvířat uvedených v Červené knize Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů. Současný stav druhu je ohrožený. Levhart je také zařazen do prvního dodatku úmluvy CITES, která upravuje mezinárodní obchod se vzácnými druhy, a všude je formálně chráněn zákonem. Ve skutečnosti o tom ví jen málo obyvatel horských vesnic.
Jaký je ale požadavek horalů, když například osvícený kyrgyzský prezident (dnes již bývalý) Akajev věnoval kožich sněžného leoparda svému osvícenému kazašskému kolegovi Nazarbajevovi a ten stejný dárek věnoval španělskému králi? A tádžická vláda se rozhodla posílit ekonomiku země oficiálním vydáním drahých licencí k lovu leopardů bohatým zahraničním lovcům – 200 tisíc dolarů za zabití nejvzácnější kočky. Můžeme se pak divit, že v postsovětské střední Asii byli levharti zabíjeni i v zoologických zahradách a v novinách byly otevřeně zveřejňovány inzeráty na prodej kůží a živých zvířat?
Počátkem 1990. let 4. století byla celosvětová populace sněžného leoparda odhadována na 7–6 tisíc jedinců. V posledním desetiletí klesá katastrofálním tempem. Kůže sněžného leoparda můžete vidět na bazarech mnoha asijských měst a dlouhý kožich, pro který je zabito 10-60 zvířat, může stát v módním nepálském butiku až 190 tisíc dolarů. Poptávka po kostech sněžného leoparda pro potřeby čínské medicíny neklesá a kupující v Tibetu zaplatí za kostru leoparda až 10 dolarů. Nejhorší časy pro sněžné leopardy jsou ale dnes v nově nezávislých republikách Střední Asie, kde jsou horské kočky likvidovány. Nejen náhodou – pastevci a myslivci z přírodních rezervací chránících ovce, kteří nedostávají mzdu, ale i účelově – dobře organizovanými mafiánskými pytláky. Podle odhadů Evgenije Koshkareva, jednoho z předních světových odborníků na sněžné leopardy, za pouhých XNUMX let Kyrgyzstán přišel o tři čtvrtiny levhartů a celkový počet těchto zvířat v bývalém SSSR se snížil o více než polovinu. Sněžný leopard, který svou skrytostí vždy působil přízračně, se rychle mění ve skutečného ducha, navíc mizí v naprostém zapomnění.
Doufat v budoucnost
Levhart je již dlouhou dobu vítaným exponátem každé zoologické zahrady. A jedním z dodavatelů těchto zvířat byl Sovětský svaz, kde bylo například v letech 1936 až 1969 odchyceno asi 400 sněžných levhartů. Dlouhou dobu špatně snášeli zajetí a rychle umírali, ale pak se je naučili nejen správně udržovat, ale i chovat. V současné době žije v zoologických zahradách po celém světě (včetně Brazílie, Jižní Afriky, Thajska a Austrálie) několik stovek levhartů sněžných a více než 90 % z nich se narodilo v zajetí.
Snad se v budoucnu podaří odborníkům vrátit sněžné levharty z jejich výběhů do opuštěných hor. Větší efekt však zatím přináší vysvětlovací práce mezi lidmi žijícími v leopardích biotopech, která jim poskytuje přiměřeně placenou práci a kompenzaci za hospodářská zvířata zabitá levharty. Bez těchto opatření lidstvo riskuje, že navždy ztratí jedinečného a krásného horského predátora, nikoli kvůli rozmaru evoluce, ale vlastní vinou.
Andrej KOTKIN
Fotografie autora
