S kým chodil Salvador Dalí?

Výstava „Salvador Dalí. Magické umění.” Umělec v Rusku nikdy nevystavoval v tak velkém měřítku – výstava zahrnuje více než 180 děl: malby, kresby, rytiny. Mezi nimi jsou takové slavné jako „Portrét mé sestry“, „Tajemné prvky krajiny“, „Neviditelný muž“. Korespondent RR šel na výstavu zažít pocit krásného i neskutečného.

Poloviční Žid od manželky

– Všichni říkají, že Gala je Rus. A byla napůl Židovka.

-Co s tím mají společného Židé?

– Židé s tím mají vždycky něco společného.

Na dlouhých frontách je dobré to, že vždy podnítí úžasné rozhovory. Můžete se komplexně dozvědět o všem na světě. Od technologie výroby palmového oleje až po současnou hodnotu bitcoinu.

Srdcová královna křižuje elegantně podél linie na výstavu Dalí. Její rty jsou namalované zářivě šarlatovou barvou. Zdá se, že je jednou z těch, kteří svůj život začali bezstarostně – v anglické speciální škole a na arbatských dvorech. Životními okolnostmi neodolatelné vyšší moci byl ale zcela opotřebován – na těle i v životním prostoru.

V jejích rukou je vlastnoručně vyrobená taška z pláštěnky, se kterou sovětští lidé šli do obchodu Diet. Odtud čas od času vyloví autobiografickou knihu Galy, legendární manželky Salvadoru, nazvanou „Gala Dali. Život, který si sama vymyslela.” Tři sta rublů celkem, říká, je nic. Mluví ale tak arogantně, že u ní nikdo nenakupuje. Přitom ji to vůbec netrápí. Samuraj se stará o cestu, ne o cíl.

Tři kamarádky – jedna je důchodkyně a dvě se chystají – nemají nic jiného na práci, baví se tím, že si s ní povídají. Vyprávějí nám, jak se měli v Barceloně. Je tam muzeum, ne muzeum, památník něco spojeného s Dalím: pohovka – a nic víc. A lístek stojí i třicet eur. A tady jich je jen osm. To je zisk tisíc pět set čtyřicet rublů! Proto jsem tam nešel, říká jeden, ale moje společnice šla, je to blázen. Musíte mít trpělivost. Počkejte na tu chvíli.

Tetičky jsou energické a fronta je neobtěžuje. Měli jste vidět, jaké byly finské boty asi před čtyřiceti lety. Tetičky jsou všežravé: jdou do všeho – od Andriyaki po multimédia. Stručně řečeno, staří nepocházejí ze slova „žili“, ale z výrazu „nemůžeš čekat“.

Foto: pixabay.com
Jsou Rusové blázni?

Mezitím prodavačka Gala říká: „Nevíte, ale tato výstava je věnována nebi a peklu. Hlavně peklo.” Tetičky uctivě mlčí. Pak si člověk říká, že je to přirozené, protože Dalí byl jako mnoho západních malířů důkladně „nakouknutý“. Buď je to naše věc – Bryullov, Ivanov. Víceméně normální.

“Vezmi si Koněkova,” vře královna srdcí. Uráží ji pouhé podezření, že našim umělcům je cizí šílenství – nepostradatelný společník génia. – Jeho dílna je támhle. Podle Gorkého na křižovatce s Tverskojem. Dokud nevypije dvě láhve vodky a neupadne do transu, nic pro něj nebylo vyřezáno.

“Proto se dožil téměř sta let.”

— Nebo si vezmi Picassa. “Všechno na něm je křivé,” pokračuje jedna z neklidných tet. – A co je nejdůležitější – ženy. Jsou zobrazováni jako monstra. Není jediný slušný. A to všechno proto, že je všechny nenáviděl.

ČTĚTE VÍCE

Kdy ovčák přestane růst?

– Nenáviděl jsi to? Víš, že tvůj úžasný Dalí bil svou ženu, kdykoli chtěl?

– Ale má barvu. A miluji barvy. A Picasso je prostě idiot.

Prodavačka Gala se na „blbce“ rozzlobila, telepaticky poslala tetičkám kletby a navždy zmizela ve smogu hlavního města. Šli do Barcelony, mumlali, když odcházeli, a bylo jim líto tří katy za knihu.

Fronta do fronty

Šest hodin v úterý večer. Počasí je mírné – to je podle teploměru. Připadá mi však jako klasicky zatuhlá nula.

Ta fronta, říká bezpečnostní důstojník s nápisem „Power“ na zádech, je dnes nesmysl – ne jako o víkendu. Takže něco málo přes hodinu hlásí a rozhlíží se po Manežce. A přes den se to táhlo skoro od hotelu na protější straně.

Lidé přicházeli na oběd, odkládali práci v domnění, že večer po práci bude dav lidí a bude pandemonium. Záhadně to dopadlo naopak. A bez ohledu na to, jaký vzor nakreslíte, nebudete ho moci nakreslit, když bude méně přeplněný. Je to jen o štěstí. Je to trochu surrealistické, jedním slovem.

Přiblížíte se k ocasu – ocas je podezřele rozeklaný. Vlevo jsou ti, kteří si zakoupili elektronické vstupenky na webu, vpravo ti v běžné pokladně. Netřeba dodávat, že leváků je znatelně více. A v předchozích dnech to bylo téměř několikanásobně více.

– Jsou tam pokročilé počítače. A tady, kdo nerozumí tlačítkům, se směje chlap zprava. Sebeironie. Ale také triumfálně.

„Grimace digitalizace,“ odpovídá mu laskavě někdo vlevo.

– A teď mi řekněte, potřebuji tento vědecký a technologický pokrok, když je projdu rychleji?

Přes den se fronta táhla téměř od hotelu na opačné straně ulice.

Mnoho z těch, kteří si zakoupili vstupenky na webu, byli uchváceni zprávou, že jejich předložením přeskočí frontu. Ale nikdy nevíte, co je na webu hlášeno.

Přijde obdivovatel Dalího práce a od pořadatelů a policie se dozví, že ano, těchto tři sta lidí je úplně stejných jako on, s elektronickými vstupenkami, že aby člověk přeskočil frontu, musí stát frontu, že je to zbytečné stáhnout licenci, protože toto je situace. A vůbec – inshallah, děkuji za pozornost.

Výsledkem je, že osoba stojí na konci obří, nesouhlasné kolony. Submisivní nebo odvážný – nemůžete říct. S největší pravděpodobností předtím četl spoustu negativních recenzí na organizaci výstavy a byl na takový obrat vnitřně připraven.

Problém davů jako produktu

Předmanželská kulturní akce je v plném proudu. Mladý muž chodí se svou přítelkyní. Šikovně skočí přes plot. Teď o všem rozhodneme, jak se zdá, říká jeho vyboulený triceps a zadní strana levého stehna.

Energicky se hádá s policií a ukazuje na svůj iPhone: “Je napsáno: žádná fronta.” Pak se provinile vrátí, aby dívce řekl, že bude muset stát. Dívá se skrz něj s hněvem, pohledem, který se rozpadá na atomy. Dnes se mu nic intimního nestane.

ČTĚTE VÍCE

Mohou Maine Coons mít kuřecí žaludky?

Fráze o přeskakování fronty však nedávno ze stránek zmizela. Objevil se však další: „Upozorňujeme, že vzhledem k vysoké popularitě výstavy byla pro návštěvníky s online vstupenkami uspořádána samostatná fronta na vstup do Centrální výstavní síně Manege.“

Ale soudě podle recenzí jsou lidé s výstavou většinou nespokojeni. A to je pravda: pokud budete dvě hodiny stát a dupat v mrazu, je nepravděpodobné, že se vám nějaká výstava bude líbit. Pokud – topná zařízení. V létě by asi bylo méně kritiků.

A nyní se recenze pohybují mezi dvěma póly. Například takto:

«Proč neudělat časové kvóty, jako tomu bylo na všech nedávných moskevských výstavách a téhož Dalího v Petrohradu?! Na obrázcích jsou shluky lidí a ti s audioprůvodcem stojí jako sloupy. Je tam tlačenice, návštěvníci nervózní, žádné vzdělávání – jen trh a bazar!»

«Problém davů na uměleckých výstavách nelze považovat za organizační problém. To je otázka pro konzumní společnost, která chce umění vnímat jako produkt a cool pozadí na Instagramu“.

Povídání o frontě v Manege, abych byl upřímný, už je na hraně. Fronta na výstavu Dalí se stala téměř diskutovanější událostí než samotná výstava Dalí.

Nápadné jsou dvě kategorie návštěvníků: ti, kteří si prohlížejí obrazy a někdy čtou vysvětlující texty na stěnách, a ti, kteří poslouchají audio průvodce

Státní pořádek a spekulant

Zoomeři, mileniálové a boomové jsou na stejné lodi. Nebo spíše v jednom sloupci. Polobotky Salamander, tenisky Converse a Balenciaga – vše se míchalo dohromady.

Kde jinde tohle uvidíš?! Velké příměří v Salvadoru. Dalí jako sjednocovatel generací.

Poklidná linka, žádné hrubé řeči. Ne kvůli klobáse, ale kvůli kultuře.

Odcházejí stranou, aby kouřili. A je tohle kouření opravdu IQOS? Nemluví nahlas po telefonu. Shawarma-shawarma se nejí.

Jsou i tací s kufry. Poté pojedou na letiště. Jsou tam i děti v kočárcích. Je to myslitelné?

Tady je další pár. Má na sobě činčilu. Navenek vypadá, jako by každý den omezoval vládní zakázky. Nebo je to jen klamné zdání? Spekulant na brouky mu nabízí lístky za jeden a půl tisíce a slibuje, že mu dá krev z nosu, aniž by čekal ve frontě. Odpověděl: “No tak, dva za dvě devět set.” Ne, stále není klamný, stále otravuje.

Po chvíli se brouci přilepí na Francouze se stejnou nabídkou. Nevinně zamrká očima. Všichni kolem spěchají, aby ho zachránili. Odhánějí spekulanty. Francouzovi je vysvětleno, kde ho chtějí oklamat.

“Neopovažuj se platit, cizinče.” Našli jsme blbce. Vstupenka za šest set rublů. Stop.

Zhe ne mange pa sis jour, říká někdo spokojeně, když brouci odejdou. A mrkne na Francouze – poznejte naše lidi, nenecháme je v nesnázích.

Mezitím stráže, regulující tok, pouštějí lidi po desítkách. Oba kanály fronty ústí do stejných dveří.

Kontemplace Velkého

Jako první vítají návštěvníky zástupci Střední Asie. Krásné uklízečky a šatnáři. Vypadá to, že prošli castingem. Za nimi jsou mladí domovníci. Vyzařuje z nich přátelskost. Takový naprostý protiklad k babičkám dřímajícím na židlích v muzejních sálech.

ČTĚTE VÍCE

Kdo je nejdůležitější osobou ve Velké Británii?

Dali je Dali. Spustí motor vašeho osobního imaginária, i když si to nepřejete.

Fantasmagorické obrazy vyvolávají fantasmagorické asociace. Lidé se snaží interpretovat to, co vidí.

Práce “Atomové cvičení: spirálový obrys prováděný se zavřenýma očima.” Zaujatý pár diskutuje o tom, jak zapíchnout elektrody do syrových brambor, aby se vyrobila elektřina. Není toto smyslem výtvarného umění – dráždit představivost?

Dílo „Kontemplace o velkém masturbátorovi“.

Stařena čte název své kamarádce a stydlivě si zakrývá ústa rukou.

-Co to má na stole?

“Čím víc se díváš, tím víc si toho všimneš.”

– A to není vždy užitečné.

Siamský audio průvodce

Nápadné jsou dvě kategorie návštěvníků. Kdo si jen prohlíží obrazy a občas čte vysvětlující texty na stěnách. Kdo se jen dívá na obrázky a poslouchá audio průvodce. Vzdálenost mezi nimi je kolosální. Měří se náklady na audio průvodce – 350 rublů. Nebo s touto frází: “No, je jasné, že bez odborného komentáře to není jasné – to je, sakra, Crazy Dali.”

Audioprůvodci se kupují pro dvě osoby, aby se ušetřily peníze. Poslouchají s mírně se dotýkajícími hlavami. Diskutuje se o těchto:

– Jako siamská dvojčata.

– To nemůžeš říct. Intolerantní.

— Národnost je uvedena negativně. Nutno říci – srostlé.

– Mluv za sebe. A budu jako obvykle!

Motivace k návštěvě výstavy jsou obtížněji čitelné, ale dají se přečíst. Nutné. Musí to tak být. Módní. Proč ne.

“Ženská postava proměňující se ve violoncello.”

„No, řekněme,“ říká si občan v obleku docenta na druhořadé univerzitě. Tento je z kategorie „musí“.

“Postel a dva noční stolky, surově útočí na violoncello.”

“Chaos mého pokoje je podrobně vyjádřen,” říká dívka koketně.

“Neobviňujte se, jste kreativní člověk,” odpovídá mladý muž.

– Aha, rozumím. Gala už zemřela. Proto je v jeho bytě takový nepořádek.

Ty jsou z kategorie „Musí se to udělat takto“.

“Krajina s tajemnými prvky.”

-Co je to v pozadí?

Z vedlejšího audioprůvodce uslyšíte: „Krajina s tajemnými prvky je jedním z nejvýraznějších děl Salvadora Dalího. Na snímku je samotný Salvador – v podobě chlapce v námořnickém obleku hrajícího pod dohledem chůvy. Obě tyto postavy se často objevují v dílech surrealistického období, stejně jako obrovská fazolová zrna, která tvoří symbol jin-jang.“

Jsou z kategorie „Proč ne“.

“Padesát abstraktních obrazů, které ve vzdálenosti dvou metrů tvoří tři portréty Lenina jako Číňana a ze šesti metrů se promění v hlavu královského tygra.”

A tady je pátrání. Lidé se srážejí, počítají kroky. Omlouvají se. Každý je choulostivý až k ostudě. Výstava je místo, kde chcete působit vzdělaněji, než ve skutečnosti jste.

“Bylo by hezké pověsit tuhle na nějakou jahodu.” Chladný.

Tento je z kategorie „Módní“.

„Cool“ je slyšet všude. Upevňující slovo výstavy.

“Zkus to takhle nakreslit,” říká jeden a dívá se na “halucinogenního toreadora.” – Tady, obličej.

– Tohle není klobouk, ale kužel.

– Proč tedy toreador?

– Je napsáno – halucinogenní.

– Dobře. Napsal jsem “halucinogenní” – můžete nakreslit jakoukoli kravinu. Skvělý nápad.

ČTĚTE VÍCE

Jaké krmivo si mám vybrat pro svého bišonka?

V salonku je chytře navržená klavírní sprcha-fontána podle jednoho z Dalího obrazů. Co je to za nástroj, odkud je? Domovník vysvětluje staršímu návštěvníkovi, že to byli petrohradští montéři, kteří to přehnali.

Ochranka vytahuje smartphone velikosti obrazu. Nesměle ho zapne a fotí.

– O! – říká návštěvnice neurčitě, ale rozhodně mimikou vyjádří: “Tak je vše jasné.”

„Je skvělé mít známé anděly,“ říká „věčný student“ při pohledu na „Krajinu se známými anděly“.

“Ve skutečnosti andělé vypadají jako slepice,” odpovídá jeho společník.

Jakoby na příkaz ducha Dalího se znuděná ochranka poblíž zahájí hádku o tom, kde KFC chutná lépe – na Běloruské nebo Majakovské.

Dále se rozhovor od slepičích andělů řítí ke Kierkegaardovi. Jeden návštěvník říká: „Už nějakou dobu jsem měl v úmyslu udělat skok ve víře. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem pohodlný i ve fázi etického člověka.“

– Podíváte se na obrázky – vše se zdá být v pořádku. A pak tam najdete lidi a pochopíte: tohle je Dalí, to znamená, že všechno je špatné, všichni trpí a úplně prvním trpícím je sám umělec,“ říká upravená osamělá žena.

Je jich zde mnoho. Tady hledat manželku. Ale jak praví židovský vtip, bylo by dobré začít koupí losu. Tedy vchod.

Existuje také spousta mužů. Nestačí si ale hrát na genderovou remízu na poli umění.

Muži vyjadřují své myšlenky o tom, co vidí, hlasitěji: stávají se vtipnými, čechrají své etologické peří.

– No, jaký jiný bod rozdvojení?! Stačí vyhledat na internetu: „Věda, která mění čísla.“

Průvodce hlásí, že Gala v době, kdy potkala Dalího, byla vdaná za francouzského básníka Paula Eluarda. Dámy se začnou třást a pozorněji naslouchají: „Salvador a Gala se do sebe na první pohled zamilovali. Dali přišel na své první rande v otrhané košili, místo parfému použil kozí trus a podpaží si nabarvil modrou barvou. Gala ocenila jeho výstřední vzhled. Brzy se rozvedla s Eluardem. O tři roky později ji Salvador požádal o ruku. Toto spojení bylo ideální – milenci se shodli na nejdůležitější věci: Dalí je génius.

Jak Bůh vypadá

Sály jsou v šeru a odrážejí jasně nasvícené obrazy – místy vypadají jako neonová reklama nebo novoroční iluminace.

– Nevěřím, že to jsou originály. Nějaký druh tri-de.

– To se mi líbí. Pěkně osvětlené.

– Toto je vydávání kopií za originály.

Záhon s narcisy. Návštěvníci se pochybovačně dotýkají a čichají, aby zjistili, zda nejsou umělé. Ukázalo se, že jsou naživu. Chytrý tah organizátorů funguje v zákulisí: protože květiny jsou skutečné, obrazy jsou pravé. Fotí se na žlutém pozadí. Dále konverzace předvídatelně klesá v žánru. Globální oteplování, Greto, letní sezóna je za dveřmi, měli bychom koupit sazenice dříve. Zeleninová zahrada na pozadí mistrovských světových malířských děl. Chladný.

„Dvojitý obraz s koňmi, čísly a hřebíky“ je také druh hry, puzzle. Najít koně se podaří málokomu.

– Tady je. Vidíš, svíčková.

ČTĚTE VÍCE

Když kočka vrní, co to znamená?

– Tak kde má hlavu?!

Ochranka v obleku v barvě roháče vytahuje smartphone velikosti obrazu. Stydlivě to zapne. Jsou tam obrysy koně.

– Můžete fotografovat pouze s bleskem. Ale to je nemožné.

„Kdo nesmí a kdo smí,“ odpovídá spokojeně strážný, který dostal svou porci dvou minut slávy.

Dívky vedou chlapce na terasové lavičky s velkou Dalího větou: „Nevím, jestli jsem chudý nebo bohatý. Manželka vše zvládá. Ale pro mě jsou peníze mystické.” V zásadě je model budoucích rodin jasný.

-Kde jsou roztavené hodiny?! Proč jsme sem potom vůbec přišli? — prohlásí dívka výhružně a reprodukuje scénu z one-woman show, nacvičené v kuchyni. Nedokáže na sebe upoutat pozornost a odvést pozornost od Dalího. Dali to zajímavější.

“Rose, Rose, slanina je tady,” křičí dáma. Pravděpodobně Sonya. Dodávka zapáchala mastnotou. Toto byl, díky Bohu, hlavní obraz výstavy: „Měkký autoportrét s opečenou slaninou“. Pokud tam není fotka se slaninou, považujte to za ztrátu vaší návštěvy.

Focení před malebným mistrovským dílem je také samostatný sport zvaný „Antokha dopadla špatně“.

“Moderní verze reality. ” říká Rose.

– Co myslíš? – Sonya pravděpodobně odpovídá.

Zdá se, že se chystá zaznít něco kunsthistorického.

— Rty jsou propíchnuté. Umělec předběhl dobu.

Někdo poblíž v audioprůvodci: „. akutně jsem pocítil zhroucení. rozpor mezi starým a novým světem. cítil potřebu kreativního znovuzrození.“

“Tvář je matoucí,” říká mladá dáma své matce a pozorně zkoumá “Cesta k Bohu.” Ráj. Zpěv XXVIII.

– Nějaký druh zla. Jako by to mělo prasknout.

– Ano, Bůh má rozporuplnou tvář.

– Chápu. Je to nějaký génius. Ne, samozřejmě, existují úžasné práce. Ale já nechápu. Tahle kráska,“ říká zamyšleně vysokoškolačka na odchodu, ve skříni.

“Nechápeš,” odpovídá její dospívající sestra, “jen se podívej, jak pestré jsou barvy.”